Přidat názor k článku Jakou cenou se dá vykoupit dětský pláč?

To je dost o tom, jak v té které instituci vypadá. Syn začal těsně před druhými narozeninami v jesličkách - bylo tam 3-5 dětí, úžasná paní teta, která to tehdy rozjížděla z čirého nadšení pro montesorri metody. postupně bylo dětí víc, ale ne víc než deset na dvě tety. chodila jsem pro něj po obědě a většinou tam až hodinku zůstala s ním, protože nechtěl domů. takže jsem viděla jak to tam chodí. rodiče byli zapojení do života jesliček. syn se tam od začátku moc těšil. zkoušela jsem i chůvu u nás doma, jestli to pro něj nebude lepší, ale jasně preferoval jesle. takže neusuzuju jenom z toho, co mi říkaly učitelky.
postupně jsem se s paní ředitelkou skamarádila a stýkáme se doteď, syn ve 4 letech prosí, aby si tam mohl jít pohrát. jednou mi třeba vyprávěla, že je jí to líto, ale bude muset říct mamince té a té, že její chlapeček to nezvládá, že se po 3 týdnech neadaptoval... a to měla dětí málo a bylo by v jejím zájmu si ho tam nechat.
netvrdím, že je to ve všech jeslích takhle ideální, ale nemám ráda, když někdo apriori tvrdí, že se blbě starám o své dítě a přitom si z pohodlnosti nalhávám, že to dělám dobře, když o mojí situaci a o mém dítěti vlastně nic neví. a kdyby tam měl syn řvát, tak ho tam nedám, ač jsem svobodná matka a vědecká pracovnice v jednom.
a když jsme šli k zápisu do školky, tak se mi tam po téhle pozitivní zkušenosti s jeslemi vůbec nelíbilo a byla jsem šťastná, že jsem tam syna nakonec nemusela dát. tam už to byl opravdu ten kolektivistický kolektiv.