Přidat názor k článku Jakou cenou se dá vykoupit dětský pláč?

Jsem "Husákovo dítě", takže mě vrzli do podnikových jeslí, sotva jsem začala sedět na svém vlastním zadečku. Prostě to tak bylo a dělaly to tak všechny maminky v podniku. Jediné, co si pamatuji je, že jsem chtěla chodit do jeslí co nejdřív, protože tam měli jednu prima hračku, o kterou jsme se všichni prali a kdo jí uloupil jako první ráno, už jí nepustil z ruky. Ptala jsem se mojí mámy, ráno jsem nedělal povyk nikdy, zato odpoledne jsem kolikrát domů jít nechtěla. Trauma z toho rozhodně nemám, nekoktám, nepočůrávám se, naučila jsem se všechno a normálně, jako každý jiný dítě. Na "tety" si fakt nepamatuju, ale mojí maminku miluju, i když mě dávala do jeslí. Protože i když prostě musela chodit do práce a mě "odložit" kamsi, tak se mi stejně pak hodně věnovala a možná bylo dobře, že měla možnost být několik hodin s kamarádkami - kolegyněmi a mluvit s někým, na koho se normálně nešišlá, a pár hodin si mě užívat a šišlat na mě. Aspoň nebyla tak nervózní, jako je to dnes u některých maminek vidět, jsou doma jenom s tím dítětem, pořád a pořád. Dnešní babičky i dědečkové ještě stále chodí do práce, muž taky chodí do práce - a nezřídka se vrací domů pozdě, ona je pořád sama a to taky není zdravé. Prostě spokojená matka je velký předpoklad pro spokojené dítě. Takže komu vyhovuje nonstop kolotoč doma, ať si. A komu vyhovuje střídavý kolotoč v práci a pak zase doma, ať si :) Odsouzeníhodné není ani jedno.