Přidat názor k článku Jakou cenou se dá vykoupit dětský pláč?

Dělám to hrozně nerada, ale už se tu kolem podstaty věci krouží příliš dlouho.
Postoj "své dítě nikomu nedám" má v drtivé většině případů vedle sebe nevyřčené "aby náhodou nemělo rádo taky někoho jiného a aby nepřišlo na to, že jsem postradatelná".
Bohužel tenhle pocit v ženách dnešní společnost v podstatě vytváří. Před nějakými sto, dvě stě lety by jste věděly naprosto přesně, co je váš úkol, jaké je vaše postavení a kam patříte. Naše všestranně požehnaná doba tohle definitivně pohřbila a nejen v případě žen; muži jsou na tom dost podobně. V současnosti je každý postradatelný a snadno nahraditelný a co horšího, v mnoha případech je schopný si to i uvědomovat. Logicky z toho plyne frustrace, pocit méněcennosti, nezdravá fixace na partnera, dítě, psa...
Nemám ráda své dítě proto, že je "moje". Mám ráda i cizí děti, pokud mi přijdou fajn a nemám ráda děti, které mi "nesedí". Jestli má můj syn kromě mne rád ještě i jiný lidi je mi srdečně jedno a dokonce to pokládám za správné. Ono totiž to dítě není "moje". Dítě není majetek. Patří samo sobě a předpokládám, že v okamžiku, kdy nebude potřebovat moji péči, bude žít vlastní život a dokáže se jím realizovat podle svých (nikoli mých) představ.