Ahoj, díky za otevřený příspěvek, mluvíš mi z duše - mám dost podobný zážitek z Písku, chvíli jsem dumala o tom, jestli to náhodou není tatáž nemocnice, ale detaily se liší. Já mám trauma už devět měsíců, navzdory tvrdé židli naštěstí stále kojím a stále velice často - tak nevím, jestli má mrňousek ještě stále mindrák z odloučení, nebo je to náhoda. Ale bylo to přesně jak píšeš - prvních 24 hodin pláč, pak apatie, brrr. A na oddělení jsou mladé doktorky a sestry, které mají doma děti, a nikomu nepřijde divné, že to je tak, jak to je... Pořád se mě ptaly, proč brečim a stěžuju si, když mám zdravé dítě, které půjde za pár dní z inkubátoru...
Předchozí