náš osmiletý syn byl do dvou v bio rodině, zanedbaný tak, že nemluvil a skoro ani nechodil, pak rok a půl v ústavu (v 3, 5 letech pořád ještě vůbec nemluvil), má dysfázii, takže špatně mluví a má potíže ve škole (psaní, čtení, matematika...) a jsem zvědavá, zda se nám podaří to někdy úplně napravit. Mentálně retardovaný podle nás není, ale nikdo není schopen rozklíčovat, jaké potíže mu zůstanou a jaké ne. Sama nevím, jak si v životě poradí a dokážu naprosto pochopit, že někdy je nejlepší výklad prostě příklad (taky ho už napadá, že nebude pracovat, tudíž se nepotřebuje učit. Zatím mu to vysvětluju tak, že neuživí toho psa a koně, po kterých touží). Tyhle děti, které jsou vlastně postižené jen málo (a to náš syn je na to, co má za sebou vlastně v pořádku), a nemusejí být ani adoptované (kamarádka má bio dceru s dysfázií a je na tom ve škole i z hlediska okolí stejně), jsou na tom opravdu nejhůř a je vůbec těžké najít odborníky a nějakou správnou cestu. Takže se cítím jako průzkumnice a pionýrka pro rodiče, kteří přijdou po nás, a vy evidentně taky "prokopáváte" nové cesty! Tak držím palce!
Předchozí