Jak se chtěl David stát bezdomovcem

Náš první adoptovaný syn po příchodu do naší rodiny rád a s oblibou zpíval naši národní hymnu „Kde domov můj“. To od radosti, že už není bezdomovcem, dítětem bez vlastního domova. Byla jsem ráda, když každé z našich přijatých dětí svoje místo v naší rodině našlo. Ale přece jen, jak vyrůstaly, tak občas jim připadala naše rodina těsná. Tak o tom bude můj příběh, jak se chtěl David stát bezdomovcem.

David je druhým naším dítětem, které jsme přijali do adopce. Do naší rodiny přišel ve čtyřech letech, která strávil po různých ústavech. Bylo to dítě vývojově opožděné, divoké, nesoustředěné, citově nevyrovnané a vyprahlé. Moc toužil po vztahu. My jsme k jeho výchově přistupovali tak, jako bychom vychovávali dítě, které je o dva roky mladší. On i tak působil svým fyzickým vzhledem.

Ve srovnání se starším adoptovaným bratrem si neuměl hrát, špatně mluvil, nedokázal zopakovat delší větu, vyjádřit své pocity a přání. Hledal si náhradní uspokojení svých vlastních pocitů. Kolébal se ze strany na stranu na koberci a dumlal si prsty na rukách. Tak jsem si říkala, jak mu asi je, a jak by asi bylo mně, kdybych se takhle ocitla v neznámém prostředí, kterému nerozumím, mluví na mě lidé slova, která neznám a chtějí po mně věci, které nechápu. Tady byl úkol pro mě: poznat a naladit se na potřeby takového dítěte, ukázat mu, že ho chápu a přijímám ho právě takového, jaký je, a nesnažit se ho za každou cenu hned měnit.

Už u prvního přijatého chlapce jsem se intuitivně snažila, aby si co nejsnadněji zvykl na svoji novou rodinu. Takovému dítěti se ze dne na den změní svět. Proto jsem se snažila, aby po příchodu k nám prožíval nejdříve co nejméně změn a na každou změnu ho náležitě připravila. První dny jsem s ním pobývala jen sama o samotě nebo s manželem. Až po určité době přišla první návštěva – ti nejbližší příbuzní – babička a dědeček. A až potom ostatní příbuzní a přátelé. Vždy se takové seznámení odehrávalo u nás doma, tedy v prostředí, na které už bylo dítě zvyklé a cítilo se tam v bezpečí. I u Davida si brzy přátelé povšimli, že v mé přítomnosti se už chová mnohem klidněji. V tomto období je dobré nepřesycovat dítě mnoha podněty a zážitky, ale soustředit se především na budování našeho vztahu. A až je položen dobrý základ našeho vztahu, potom je teprve vhodné klást na dítě přiměřené požadavky.

Další Davidův vývoj se neodehrával podle scénáře, který se u některých dětí v náhradní rodinné péči objevuje. Zatímco některé děti překonají počáteční problémy se sžíváním v rodině a jejich vývoj se upraví tak, že se už dál vyvíjejí jako ostatní zdravé děti, tak u Davida k tomuto nedošlo. I dnes nemáme jistotu, nakolik bude David samostatný v dospělosti.

Postupně s jeho vývojem jsem objevovala jeho „diagnózy“. Nedávno jsem nechala Davida vyšetřit u klinické psycholožky, která potvrdila moje domněnky. Jedná se tedy o dítě se silnými projevy lehké mozkové dysfunkce, má lehkou mentální retardaci a stále se u něj objevují projevy psychické deprivace z raného dětství. Co s tím?

Znám v okolí děti, které také mají lehkou mozkovou dysfunkci. Ale ony si některé věci a jevy kolem svého postižení dají vysvětlit od druhých a díky dobré inteligenci leccos dokážou pochopit.

Ale David má nižší intelekt. Děti s nižším intelektem hodně věcí a situací vnímají spíš emotivně než rozumem. Jenže u Davida je i emoční oblast narušená právě psychickou deprivací z dětství. Jedná se o dítě s poruchou chování a učení.

A k tomu si ještě přidejte to, že má romské rysy a jak jeho některé projevy potom vnímají někteří naši spoluobčané a někdy i odborníci. Některé projevy, které souvisejí s jeho postižením, jsou pak negativně vnímány jako že se jedná o projevy typické pro občany romské národnosti.

Myslím si, že náš David je takovým typem dítěte, se kterým se poměrně často setkávám i v rodinách dalších pěstounů. Sice se nejedná o dítě s těžkými zdravotními omezeními, má jen několik lehčích zdravotních omezení. Ale když se tyto problémy posčítají – já říkávám, že se tyto problémy spíš násobí nebo umocňují, - tak je z toho pěkně velký balík problémů a náš život s takovým dítětem je těmito problémy hodně ovlivněn.

David a škola

Když jsme si Davida vezli z ústavu domů, bylo nám doporučeno, abychom jeho nástup do školy odložili o dva roky. A tak David nastoupil do školy se spolužáky o dva roky mladšími. Každá změna prostředí u něj vyvolala silnější projevy citové deprivace. Už i ve školce měl problémy ve vztahu k jedné učitelce. Mezi dětmi se mu líbilo. Byl na ně z ústavu zvyklý. Ale pořád mu ve srovnání s ostatními vrstevníky chyběl kontakt s dospělými. Když měl pocit, že mu nevěnují dostatečnou pozornost, tak si ji získával svým zlobením.

Podobně tomu bylo i po nástupu do školy. Na jeho první třídní schůzku jsem se opravdu moc netěšila. Paní učitelku jsem už znala, když učila našeho prvního adoptovaného syna. David postrádal u této učitelky příznivou citovou odezvu, kterou pro svoji práci ve škole potřeboval. A tak chodil domů se skoro prázdnými sešity a doma v klidu, v pohodě a za neustálého povzbuzování a chválení jsme plnili školní úkoly. Začala jsem přemýšlet, jestli by pro něj nebyla vhodná domácí škola. Jenže pro tyto děti není tolik důležité, kolik se toho ve školní lavici naučí, ale také jak dokážou vycházet se spolužáky a řešit různé sociální situace, ke kterým ve školním kolektivu dochází. A i toho bylo na Davida dost. Když v hodinách neuspěl svým výkonem u paní učitelky, tak alespoň dělal dětem radost svými šaškárnami.

Ve 3. třídě, která je poměrně dost náročná na učivo, dostal paní učitelku, která mu věnovala víc pozornosti s ohledem na jeho zvláštnosti. David ve škole lépe pracoval a doma jsme toho už nemuseli tolik dohánět. I když ze žádného předmětu nepropadal, tak jsem cítila, že je toho na něj na základní škole už dost a začala jsem uvažovat o jeho přestupu na zvláštní (dnes praktickou) školu, která byla v tom samém městě.

Přestupem na praktickou školu se mnoho věcí v našem společném životě změnilo k dobrému. David konečně začal ve vyučování častěji zažívat pocity úspěšnosti, nosil pěkné známky a pochvaly. Už jsme doma při domácích úkolech nemuseli probírat jeho školní nezdary a měli více času na ty pěknější chvíle. Při této praktické škole funguje několik zájmových kroužků, do kterých se rád zapojil.

Nyní je v 9. třídě praktické školy a my zanedlouho budeme vyplňovat přihlášku na střední školu. Někteří absolventi této praktické školy jsou schopni pokračovat na učilištích spolu se žáky ze základních škol. My si myslíme, že tento typ školy by pro Davida nebyl vhodný. Vybrali jsme společně s ním učiliště, kam přecházejí žáci z praktických škol a vyučující na tomto učilišti opět dokážou ve výuce i výchově přihlédnout ke zvláštnostem každého svého žáka. David toto zvláštní prostředí dál potřebuje.

A co dál? Pokud všechno dobře dopadne, vyučil by se David v oboru zahradník. To ho baví. Bydlíme na vesnici, máme velkou zahradu a David rád a ochotně dělá různé pomocné práce doma i na zahradě. Jen k tomu potřebuje ještě pomoc a radu dospělého člověka, kterému může důvěřovat. Jeho zdravotní postižení není natolik závažné, aby musel žít v ústavu. Ale nejsme si jisti, zda dokáže v dospělosti žít zcela samostatně. Nepovažujeme za vhodné, aby v dospělosti u nás zůstal. Chceme, aby měl pocit, že žije svůj vlastní život, ale zároveň aby měl kolem sebe lidi, kteří by mu pomáhali.

Naštěstí se dnes už objevují chráněné dílny s chráněným bydlením pro lidi s lehčím mentálním postižením. My jedno takové místo známe. Vyprávěla jsem o něm Davidovi a je to takové místo, kde by se mu mohlo líbit. Je to vesnice v horách uprostřed krásné přírody.

Jak se chtěl David stát bezdomovcem

Nástupem jeho puberty se přece jen leccos v našem vztahu změnilo. Doposud byl zvyklý, že mu učení v praktické škole jakž takž šlo a já jsem na něj nekladla moc vysoké nároky. Ale teď jsem chtěla, aby přece jen víc přidal v učení, aby pak zvládl nějaké učiliště. Sám se moc nedokázal učit, spíš jen s mojí pomocí a pod mým vedením. Ale v tomto věku se mu už nechtělo. Tak jsme se mu snažili vysvětlit, že je pro něj dobré, aby se něčím vyučil. Ale on, že se učit nechce. Tak se ho ptáme, čím se v budoucnu chce stát. A on – že ničím nebude a že se stane bezdomovcem. Tato slova pronesl velice vážně a já jsem viděla, že v tuto chvíli jeho rozhodnutí nezměním.

Ale už se mi hlavou honily představy o některých dětech v pěstounské péči, které v období dospívání opustily svoji rodinu. Kdyby s tímto návrhem přišel náš starší syn, tolik bych se o něho nebála, že by se ve světě ztratil. Ale David? Vždyť si to v tuto chvíli ani nedokáže představit, jaké by to tam pro něj bylo bez zázemí, které má u nás.

Tak jsme se rozhodli, že mu umožníme vyzkoušet si to, jaké to je být bezdomovcem. Máme větší zahradu u lesa a kdysi tam manžel společně s kluky postavili posed, jaký mívají myslivci v lese. Už dřív tam v létě o prázdninách v noci spali. Ale dnes bylo právě 1.dubna. No, měl štěstí, že to byla první noc bez mrazíků.

Tak jsme mu nabídli, že si může z domu vzít všechno, co potřebuje, a ať se tam tedy přestěhuje. Chtěl si vzít s sebou svíčku na svícení. To jsem mu stačila rozmluvit, aby tam snad něco nezapálil. Hned měl jiné řešení – posvítí si svým mobilem. Na to jsem ho upozornila, že až bude jednou spát pod mostem, že tam si nebude mít jak dobít baterku.

Strávil tam první noc. Ráno se ho před odchodem do školy ptám, jak se vyspal? Postěžoval si, že ho přece jen tlačila tvrdá prkenná podlaha. Na to povídám, že pod mostem bude mít pod sebou jen studený beton nebo kameny. Dál, že ho rušil náš potůček na zahradě. Tak na to jsem měla odpověď, že pod mostem mu bude hučet řeka. A že ho vzbudilo auto, které jelo k sousedům (bydlíme skoro na konci slepé ulice, žádný pouliční ruch). Tak já na to, že mu takhle budou nad ním po mostě přejíždět neustále nějaká auta. Pak odešel do školy zahřátý teplým čajem.

Když se odpoledne vrátil ze školy, pořád jsem čekala, kdy s radostí zavře dveře od našeho domova a vydá se do svého nového bydliště. Svůj odchod protahoval až do večera. Tak jsem se ho sama zeptala, kdy už odejde. A on, jestli by se nemohl podívat večer na svůj oblíbený seriál. Na to jsem odpověděla, že to nejde, protože pod mostem také nebude mít televizi. Doma v tu chvíli byli jen mladší sourozenci, kteří tento seriál ještě nesledují. A tak mě požádal, jestli by se na to nemohli dívat oni a potom by mu tento díl odvyprávěli. Tak s tím jsem také nesouhlasila, protože to ještě nebyl seriál pro tak malé děti. No a my jsme tu noc přece jen sledovali teploměr, jestli venkovní teplota neklesá pod bod mrazu. Vydržel tam celou noc, i když dveře od domu zůstaly celou noc odemčené.

Ale nepohodlí a zima nebyly tou pravou příčinou, proč se mu tam nelíbilo. Když jsem ho další den posílala do jeho nového bydliště, začal si stěžovat, že je tam nuda. Já na to, že nyní je na tom mnohem lépe, než jaké to bude pak s ním ve skutečnosti. Teď tam přece tráví jen noci a během dne je ve škole se spolužáky a doma se sourozenci. Zase tak velkou nudu neprožívá. Ale varovala jsem ho, že až jednou bude tím opravdovým smradlavým bezdomovcem, tak s ním asi těžko někdo promluví a bude kamarádit.

A tak, když to někdy u nás doma s ním vypadalo, že se mu doma s námi některé věci a požadavky nelíbí, vždycky a poměrně za krátkou dobu jsme k sobě cestu opět našli.