Přidat názor k článku Kdo nepatří do zvláštní školy

Štěpánko - děkuju!
Někdy mě mrzí, že nemůžu mít některé "kousky" celý rok nebo i víc let. Právě u těch dys-, s nimiž jsem v Praze několik let pracovala.
Jak tady na vsi, v běžných školách, tak v mnohých školách jiných, odkud děti jezdí, se bohužel stále vyskytují (v nemalém počtu) učitelky, které nejenže se nenamáhají při odhalení nějaké SPU pátrat po inteligenci dítěte a automaticky ho srazí mezi "blbce", ale stále melou nejoblíbenější učitelskou frázi "...sem naučila číst každýho, to je fakt móda, tadleta dyslexie!" (přičemž tento pojem používají pro veškeré SPU i pro poruchy chování).
Paradoxně berou, podobně jako někteří rodiče, SPU jako nenapravitelnou vadu, v lepším případě omluvu a nikoli jako výzvu.
Když slyším z dětských (nebo pubertálních) úst, že "paní učitelka říkala...", a co říkala, bere mě čert!
Moc mi pomáhá moje sestra - resp. její příklad, který dětem (a někdy i dospělým) uvádím- do školy šla jajo dyslektik, dysgrafik, dysortogafik. Moje maminka si s ní dala práci a od 1. třídy měla kliku na osvícenou učitelku, takže sice dodnes píše jako prase a čte pomaleji (a o to důkladněji - lépe se jí tedy studuje), ovšem čtením a psaním se živí - má červený diplom z literární akademie