... kterí je třeba rozlišovat:
Já třeba klukům taky nehodlám stát za zadkem při úkolech, natož abych ty úkoly psala za ně (fakt to někdo dělá? A k čemu to jako má být dobré???)...! Já jsem si také úkoly dělala sama, nesnášela jsem když mi někdo přitom koukal přes rameno (nesnáším to dodnes při jakékoliv práci), ale při dotazech jsem se na mámu/rodiče mohla kdykoliv obrátit. Hodlám to dělat stejně. Také je důležité aby se dítě naučilo, že nese zodpovědnost za sebe s svoji práci - takže když donese úkoly odfláklé, musí holt nést nepřijemnosti s tím spojené - i to znamená "učit se (pro život)". Sama si to také pamatuji - učila jsem se dobře, ale měla jsem sklon to flákat - s důsledky jsem se holt pak musela vyrovnat. A také je podle mě důležité, aby měli své vlastní měřitko hodnocení, nezávisle na škole - protože se taky může stát, že někdy budou s něčím spokojení, ale ve školce jim to sprdnou - tak aby to uměli odlišit, co je co...
ALE přesto si myslím, že ty poruchy "dys-" jsou ještě zase něco jiného, jaksi "z jiného soudku". Prostě tam ty děti myslím často samy od sebe nejsou schopné překážku překonat, bez fundované pomoci jim to stojí furt v cestě a brání jim v rozletu. Proto jsem ráda že dnes jsou možnosti jak takovou poruchu odlišeit od prostě "hlouposti" a že je možné těm dětem pomoct ˇ(rodiče a/nebo odborníci). A jak mi vyplývý z několika příkladů uvedených zde, zřejmě to fakt funguje. Protože někdo kdo by byl opavdu jen "hloupý" (jak se dřív myslelo) by to asi těžko dotáhl na spisoovatele, novináře apod., jak tu holky popisují...
Předchozí