Přidat názor k článku Kdo nepatří do zvláštní školy

My jsme nacvičovali každý den cca 20 minut společným hlasitým čtením. Tři roky. Vedle to logopedie, dohled nad psaním, dohled aby vůbec něco udělal. Taky to znamenalo vydat spoustu energie na boj se synovou impulzivitou, protože ta by ho okamžitě odvedla jinam. Jako předškolní nevydržel u ničeho (kromě počítače) déle jak pár minut.

A teď už tak nějak ví, že někdy je lépe povinnost splnit, že mu nebudeme nadávat mi, jindy že mu nebudou nadávat kantoři, někdy že je to fakt dobré. Vnitřní iniciativa je produkt kultivace, neošetřovaný strom zplaní.Že je také dobré být měkký a poddat se. Ale tak nějak při přechodu na gympl vycítil, že není na místě se vychloubat poruchou. Protože jak to jedou zaznělo, tak jeden spolužák, co propadl si z něj začal utahovat že je blbeček... (A to měl syn vyznamenání v pololetí...)

Akorát jednou to musel prozradit, když mu učitelka nechtěla vzít protokol z laborek, že to musí přepsat úhledně... pak se zarazila a zeptala se - leda bys byl dysgrafik. - Já jsem. - A papíry máš? - Jsou ve škole... - Tak promiň, takových je spousty, neboj se, tak to budu muset vyluštit... A hned za to vyfásl nadávku blbeček od spolužáka.

A ono o to klukům teď začíná jít, protože chytrost je v tomto věku vedle síly "stříbrná mince" ve vztazích ....

Dcerka je jiná, tak je bytostně zodpovědná, ve třetí si už během nemoci sama psala učiteli emailem o úkoly, první co udělá, když přijde domů, že udělá sama úkoly a pak teprve si jde hrát, spíše tvořit, dělá fakt pěkný výtvarný, textilní a keramický dílka, dneska si už sama za pomoci bráchy zapne troubu a vypálí si ty speciální hmoty. Ale zase je strašně zasekávací, nic se jí nedá říct, když něco špatně ve škole rozumí, tak prostě má pravdu ONA a nikoli my. Pak jí pan učitel opraví a pak změkne.

Z fáze "Vy jste všichni hnusný..." přešla do fáze "Jak tak chytré dítě může mít tak blbé rodiče..."