Přidat názor k článku Můj milovaný kapesníček

Starší měl plyšového Pejska, vlastně to byl plyšový obal na horkou lahev, která se dává na vyhřátí postele. Říkal mu Miláček, otíral si jím obličej a přitom si cucal palec (dudlík absolutně nesnášel). Palec si přestal cucat sám od sebe asi tak půl roku po nástupu do školky v 3,5 letech, s Miláčkem spí dodnes v posteli. Ven jsme ho nikdy nenosili, byl to jenom domácí mazlíček....Na druhé dítě jsem se připravovala tak, že jsem mu dopředu pořídila podobnou plyšovou potvoru do postele s odhodláním, že místo prstu budeme podpoprovat dudlík. Dopadlo to tak, že druhorozená nikdy necucala ani dudlík, ani palec. O plyšáka nejevila žádný zájem, zato asi tak od 10 měsíců si oblíbila svoje 2 barevná trička (nátělníky), jedno je bílé a druhé růžové s obrázky bonbónů a zmrzliny. Musí mít alespoň jedno tričko u sebe (nejlépe obě dvě), otírá si o něj obličej, říká mu Mucina a občas ho musíme nosit i ven...Jsou jí 2,5 roku a už ví, že to není Mucina, ale tričko, přesto ho nikdy neměla na sobě a neumí bez něj usnout...Tak čekám, kdy ji to přejde....Moje zkušenosti ukazují to na to, že rodič může mít jakékoliv předsevzetí, ale jeho dítě si to zařídí stejně po svém....