Přidat názor k článku Báječný život satelitní...

Jo jo, pod tlakem okolností se i děti dokáží vybičovat k velkým výkonům. Tvůj příspěvek mi připomněl, jak to u nás občas vypadalo, když jsem byla těhotná, bylo mi zle a byla jsem doma s batoletem v nejnáročnějším věku. (Naštěstí to bylo jen pár dnů, ale fakt krize. Ty dva nejhorší měsíce jezdila hlídat moje maminka, kdyby tehdy bývala nemohla, tak bychom to také museli se synem nějak přežít, ale raději si nepředstavuji detaily.) Nebo když byl synovi rok, já jsem měla housera a lezla jsem doma po bytě po kolenou a loktech - taky lahůdka.
Je těžké, když má člověk malé děti a je mu hodně špatně. Pak se holt musí udělat jen to nezbytné minimum. Jsem alergická na řeči o tom, jak si "matka od malých dětí nemůže dovolit být nemocná" - nemoc si zkrátka nevybírá, každý někdy stůněme. Několikrát jsem se tu zapojila do diskuse na toto téma. Pak se víceméně ukázalo, že s ostatními diskutérkami máme na situaci v podstatě velmi podobný názor, jen stejnou situaci popisujeme odlišnými slovy. Někdo si pod pojmem "nemoci dovolit být nemocný" představuje právě to, čemu já říkám "zajištění nezbytného minima kolem dětí" (s čímž souhlasím) a někdo zase to, že riskuje zdraví tím, že se okázale i v kritickém zdravotním stavu věnuje činnostem, které by dělat nemusel, protože má třeba dost velké děti na to, aby ty činnosti převzaly (s čímž bouřlivě nesouhlasím).
Také jsme doma měli kdysi situaci, že jsme s maminkou měly horečku a domácnost na pár dnů převzal nejmladší člen rodiny - dvanáctiletý bratr.