Báječný život satelitní...

Jsem už protřelá matka jednoho puberťáka a dvou roztomilých holčiček, které si mimochodem v „našem“ satelitu vysloužily přezdívky Pepin (5letá Dorotka) a Draco Malfoy (2letá Majda). Sousedé to mimochodem vystihli poměrně přesně. Až do nedávna jsem byla přesvědčená o tom, že mě už jen tak něco nerozhodí a snad kromě likvidace vosího hnízda na naší půdě si umím poradit se vším, včetně výměny motorového oleje nebo parkování na místech, kde to v podstatě není proveditelné. Letošní zima mě ale vyvedla z omylu.

Když nastala první letošní sněhová kalamita, byli jsme nadšení. Libovali jsme si, jak to je úžasné a ekologické, že u nás nikdo nesolí a všude je krásně bílo. Poměrně dobrodružné cestování do školky a za nákupy dostatečně vyvažovalo sáňkování, bruslení a vůbec zima jako na horách. Na zahradě nám postupně kromě sněhuláka vyrostlo iglú, tunel a různě velké hromady sněhu, podle toho kam jsme se zrovna potřebovali prohrabat, odházet auto, nebo kam spadla ze střechy celkem slušná lavinka. Odklízení sněhu a nafoukaných závějí z našeho vjezdu jsme si nadšeně užívali a traktor s radlicí, který nám odházený sníh znovu a znovu nahrnoval před bránu, brali jako velkou legraci.

Pak ale jednoho dne skončily manželovi jarní prázdniny (jedna z mála výhod manželů učitelů) a já jsem prozřela do tvrdé reality. Jelikož ranní rozvoz dětí jsem opět musela zajistit já, začala jsem postupně den za dnem ten hnusný bílý ekologický sníh, co u nás nikdo nesolí, nenávidět víc a víc. Ještě než jsem vzbudila Pepina a Malfoye, odházela jsem už jednou odházený sníh z brány a proklínala ten humorný traktor, co tady protahuje silnice. Očistila a odmrazila již jednou očištěné auto (můj užitečný manžel v brzkých ranních hodinách udělal totéž, ale za dvě hodiny to už bohužel nebylo znát), odvezla puberťáka do vesnice na autobus (neb přece nemůžu nechat to ubohé dítě šlapat v mrazu a potmě po silnici bez chodníku), oběhla se psem satelit a mazala domů, doufajíc, že miláčkové spí. Naštěstí před sedmou hodinou ranní vstávají pouze o víkendu:-). Buzení (bohužel nutné), ranní hygiena (postupně opouštíme), oblékání (bohužel nutné), snídání (neprovozujeme, neb na to nemám nervy) a odjezd do školky popisovat nemůžu, protože i přesto, že je dnes neděle a Pepin je u kamarádky a Malfoy spí, se mi při představě zítřejšího rána dělá špatně. Ostatně ty statečné ženy, které ráno pacifikují víc než jedno předškolní dítě, jistě vědí své...

Celou cestu do sousední vesnice (kde sídlí jediná školka široko daleko) se modlím, aby proti mně nejelo žádné auto, což je v ranní špičce naprostá sci-fi, tak to přehodnocuju aspoň na cokoli většího než osobní auto. Hradby sněhu kolem cest způsobily, že obousměrná jízda je téměř nemožná a z jízdy autem se pro mě stává stresující záležitost, a to i bez užvaněných ratolestí za zády. Už cestou ze školky je mi jasné, že to, co smrdí v mém autě, nebude léta nevyčištěná klimatizace. Ignoruju a jedu i s páchnoucím Malfoyem rovnou nakoupit, neboť traktor neúnavně odklízí a já už lopatu nemůžu ani vidět. Prolítnu Billu, můj blonďatý anděl se v nákupním vozíku tváří spokojeně a u pokladny sdělí mladému brigádníkovi, že „Mánička udělala bobek“. Tvářím se, že v zápalu vykládání jogurtů a banánů na jezdící pás neslyším, platím a i s páchnoucí Máničkou prchám do auta.

Už z dálky je mi jasné, že traktor byl rychlejší a jsem pevně rozhodnutá hromadu sněhu tentokrát projet, kola se ovšem začínají protáčet a já to vzdávám. Zanechávám auto před bránou a statečně odtahám domů nákup i dítě. Uklidím nákup, odstraním bobek a snažím se Máničce vysvětlit, že ve dvou letech už by to mohla zkusit do nočníku. Po dlouhém výchovném proslovu o tom, že její šikovná sestřička Dorotka ve dvou letech už i spinkala bez plínek, na mě vykulí ty svoje modrý oči: „Opavdu?“ Totálně mě odzbrojí a když na otázku „Co budeš papat k snídani?“ pohotově zaperlí „Čeba čokoládový dolt“, zapomínám na naši každoranní anabázi a při první ranní kávě si melancholicky vzpomenu na to, jak jsme na Vinohradech viděli z terasy našeho 2+1 rovnou do školkové zahrady a hned za ní na sámošku, takže to, co jsem dnes ráno provozovala zhruba dvě hodiny, tady trvalo 20 minut a bez auta.

Odpoledne mě zachraňuje manžel, když výjimečně stíhá vyzvednout Pepina z aerobiku a tentokrát válčí se sněhem a neúnavným traktorem on. Zatahuju závěsy, abych neviděla, že ZASE padá...

Ráno opatrně nakouknu za závěs a je mi jasné, že dnes traktor vyhraje. Snažím se nevzbudit miláčky a jdu postavit na kafe a zapnout počítač, abych aspoň něco stihla udělat (snažím se i na „mateřské dovolené“ pracovat, neb hypotéka, leasing a krize se nějak proti nám spikly), protože dnes to vzdávám. Nikam nejedu a budeme si s holkama užívat ten krásný, bílý, ekologický a neposolený sníh u nás na zahradě...