Psychologické aspekty bydlení

Bydlení je přitažlivé téma řady televizních pořadů (ještě lépe seriálů), populárních časopisů, v knihkupectvích se dobře prodávají bohatě ilustrované knížky. Každému vřele doporučuji vzít některou z nich a ponořit se do této prožitkové i intelektuální pastvy; potěší své oko prohlížením zajímavých obrázků, něco malounko si při čtení chytrých souvislostí popřemýšlí, bezděčně si zaskočí do svého dětství či mladých let při srovnávání toho, co právě vidí, s tím, co tehdy prožil. V každém případě má možnost si nádherně pohrát; představovat si, co se dá udělat s nějakým prostorem, vymýšlet, žasnout, těšit se na to, co ve skutečném životě teprve může přijít, pustit z hlavy reálná omezení v podobě peněz…

To všechno stálo před léty za záměrem nabídnout bakalářským studentům Filozofické fakulty a později i Fakulty sociálních studií MU volitelný kurs psychologie v architektuře. Uvolnit si záda nahrbená od studia vážných knih a zkusit si, že psychologie může být i tvořivá hra a radost. Dalším důvodem, který mne k vytvoření kurzu vedl, bylo poznání (nebudete tomu věřit), že i mimo psychologii jsou k objevování úplně úžasné věci. Někde to ještě chápeme, jako třeba u příbuzných nauk - proxemiky, ergonomie, ale dál je to už čiré dobrodružství - tajemná nauka o materiálech, fyzika v podobě osvětlování, ozvučování, vyhřívání a klimatizování prostorů. Spoustu zajímavých otázek a nápadů skýtá vliv pouhého prázdného prostoru nebo jeho členění věcmi na to, jak člověk prostředí vnímá a prožívá. Nakonec přichází ke slovu i estetika; co a v jakém kontextu se nám líbí a co ne? Měli bychom o tom všem něco vědět, nejen proto, aby psycholog nebyl mezi ostatními vzdělanými lidmi za moulu, který ničemu jinému než vlastní branži nerozumí, ale nakonec i proto, aby si uměl doma zatlouct na správné místo hřebík a koupit sedačku, která se mu vejde do obýváku. Nakonec úplně praktický důvod, který na vysoké škole obstojí: diagnostika je nejen věcí specializovaných nástrojů (třeba dotazníků, projekčních testů a rozhovorů), k čemuž nás ve škole vedou, ale i prachobyčejné (ovšem velmi pozorné a nejlépe cvičené) všímavosti, k čemuž nás už ve škole moc nevedou (kdo systematicky cvičí pozorování?).

Když prostřednictvím klientovy výpovědi nakouknu na prostředí, ve kterém žije, a „vidím“, mám daleko víc vodítek pro poznání, koho mám před sebou a „která bije“. (Při pozorování maminky své nastávající si obvykle nechceme připustit, že vidíme budoucnost své vyvolené, i když tam obvykle je; ovšem ve většině méně emočně náročných situací by psycholog tohoto poznání mohl být schopen - a měl jej využít.)

Rozum

Takže pojďme společně objevovat některé psychologické aspekty bydlení, podobně jako to činíme v průběhu semestru s našimi studenty. Máme před sebou „vnitřek krabice na bydlení“, interiér. V souladu s klasikem českého psaní o architektuře z předválečné doby Karlem Honzíkem si klademe otázku: jak vzniká „zabydlenost“, co dělá z prostoru příjemné bydlení?

Napřed půjdeme po rozumové, racionální stránce zkoumání nějakého prostoru, například bytu, ve kterém jsme žili, nebo bydlení někoho známého. Jaké funkce daný prostor plní? Co se v něm odehrává, k jakému účelu slouží? Pokud nejsme úplně povrchní, zjistíme, že těch účelů a funkcí je celá řada a vše, co se v něm děje, se dá drobit až na jednotlivé pracovní úkony, operace a pohyby.

Čím více funkcí a lidí, kterým to celé slouží, čím méně prostoru a čím více věcí, tím je skládačka dobrého uspořádání složitější a v lecčem konfliktnější. Takže velikost, objem a dostupnost prostoru, vztažené k zamýšleným funkcím, jsou hodně významné.

Pokus s dobrovolníky ukázal, že pokud se skupině lidí, jimž je vykázán určitý společný prostor k bydlení, nepodaří rychle si ho rozdělit na osobní teritoria, vede to časem ke zhroucení celé skupiny, která pak není schopna ani spolupráce, ani klidného soužití (Matoušek 1989).

Chce to uvědomit si viditelnou strukturu prostoru, představit si tu neviditelnou a vidět procesy, pohyby věcí i lidí v čase, režim provozu v různých dobách dne či týdne. Pak mohu usoudit, zda je rozvržení funkcí, věcí i režimu to nejlepší možné, přiměřené, či zda už samotné uspořádaní prostoru vyvolává napětí a podněcuje konflikty a boj o území. Typickým příkladem je miniaturní koupelna v době „ranní rodinné špičky“, ale i koupelna prostorná, je-li v domku jediná a navíc spojená s toaletou. I dlouhá úzká chodba skýtá v bytě řadu nemilých třecích ploch, zejména pro početnější rodinu či obyvatele mající ambice vést čilý společenský život. Dalším známým cvičištěm pro taktiku a strategii mezigeneračních konfliktů je kuchyně, kde se o prostor mají dělit dvě hospodyně. V zásadě jde o to, aby prostor vyhovoval dvěma opačným potřebám: času na soukromí i času na sdílení s ostatními. Navíc víme, že nic není trvalé - i naše potřeby a hodnoty se v průběhu roků mění, i naše rodiny mění počet členů, takže i domov je řeka, panta rei, struktury by měly být proměnlivé. Ach jo, ideál loftových bytů se do Česka spíš nesměle plíží.

Když máme tento obrázek hotov, dumáme dále, jaké fyzikální vlastnosti prostředí vytvářejí. Karel Honzík je vyjmenoval takto: světlo (denní a zejména pak večer umělé), barevnost, teplota (vytápění, chlazení), vzduch (jeho kvalita), zvuk (zvukotěsnost, ozvučení), použité materiály, živý prvek v prostoru. Každý z nich nabízí bezpočet možností nejrůznějších kombinací a variant - jejich vhodnost ovšem posuzujeme opět vzhledem k funkcím, účelům a k velikosti prostoru.

Před léty se na mne obrátila jedna známá paní architektka s žádostí, ať vypracuji posudek k projektu budovy základní školy s oválným půdorysem. Jak prý bude psychologicky působit taková zakřivená škola na děti a procesy, které se tam mají odehrávat. Byl jsem mladší a tak jsem měl dojem, že musím jako odborník napsat něco kvalifikovaného, i když jsem neměl o působení oválné školy nejmenší ponětí. Vůbec jsem si totiž neuměl představit, jak napsat výzkumem podložené odborné vyjádření o vhodnosti (či nevhodnosti) křivých chodeb a lichoběžníkových místností na vnímání, prožívání a chování žáků vzhledem k funkcím, které škola plní. Jak chcete vytrhnout a zkoumat jakoukoli jednotlivinu (působení barev, zvuků, tvarů) z celkového kontextu (objektivního prostředí i subjektivních odlišností preferencí, nakonec i účelů a tradic) a navíc předem - když ten krám ještě nestojí? Není koho se zeptat, jak se tam cítí. Můžete jen spekulovat, o cosi se nepřímo opírat a hlavně připojit své akademické tituly. Nevím, jak svá tvrzení v dodací lhůtě 14 dní empiricky doložit. Nevím to dodnes - i když škola už řadu let stojí. Budu si tam muset zajít a konečně se zeptat učitelů a absolventů. Ostatně dnes z pracovního prostředí vstoupily oblé tvary i do nových bytových domů a nejeden kruhový půdorys dává tušit místnosti zajímavých tvarů.

A cit

Všímáme si i dalších charakteristik: jak se nám prostředí líbí (uspořádanost, tvarová psychologie: figura kontra pozadí, zaplněnost versus volný prostor, umělecká kvalita použitých prvků). Jsou zde zřetelná ohniska světla, členitosti struktur a barevnosti? Jak se v konkrétním prostředí cítíme? Jak nás ovlivňuje ergonomičnost uspořádání, soukromí, proč na nás působí přitažlivě nebo odpudivě? Karel Honzík použil pěkné české slovo zabydleně.

Psycholog Oldřich Matoušek navštěvoval v 80. letech minulého století rodiny, aby viděl, co se děje v jejich přirozeném prostředí. Jeho postřehy z knihy Kritické situace lásky sloužily studentům našeho kurzu jako východisko pro vlastní uvažování. Například: „Rodina potřebuje místo, nebo více míst, která by jejím členům poskytovala útočiště před ostatními, a jiné místo, nebo místa, kam by mohl každý vstupovat kdykoli se mu zamane a byl by tam vždycky vítán. Nazvěme tedy dva druhy míst osobním teritoriem a společným teritoriem.

Jestliže je bariérou zeď, pak jsou v ní dveře propustí. Mohou být schválně zazděny nebo naopak trvale otevřeny či dokonce mohou v rámu chybět. Úzkostlivá matka například vysadí dveře mezi dětským pokojem a ložnicí rodičů s odůvodněním, že dítě by se v noci samo bálo. Otec může takové opatření nést nelibě, protože se právem může domnívat, že matka prolamuje hranice mezi generacemi a dává přednost dítěti před ním.

Zařízení bytu nám prozradí, která osoba dostává v rodině přednost před jinými. Byt vdovy, jež žije s dětmi, může být tak ovládnut dětským živlem - vidíme kresby na zdech, spousty hraček, tělocvičné nářadí, plakáty - že to v případném nápadníkovi matky nutně musí vyvolat pocit, že pro něj by se v bytě už místo nenašlo.“

Opravdu je naše soukromé prostředí jako dobře vyšlápnuté boty, správně padnoucí oblečení, které prostě nedáme pryč ani za nic? Zkusme si nakreslit (nebo alespoň představit) návrhy vlastního ideálního bydlení. V čem se od toho reálného liší? A proč?

Je hrozná škoda, když si člověk svého prostředí nehledí, neudělá si jej po svém a pro radost. Věřím tomu, že jakou míru chaosu mám kolem sebe, takovou mám i ve své hlavě. Já aspoň k takovým lidem patřím. Když si (hmm, skutečně občas, slyším ženu smát se) uklidím, srovnám si to i v palici a jsem schopen začít snad i něco dělat. Rezignovat na úpravu interiéru je škoda i proto, že se zbavuji „zázraku“ vyloupnout z ničeho cosi. Uskutečnit skrytou, potenciální možnost. Dokonce ji sám definovat, možností je nekonečně mnoho. Fyzik David Bohm by řekl „rozvinout význam“. Dát prostoru tvar. Po svém.

Můžeme si třeba doma začít hrát: vzít předmět a někam jej postavit. Koukat, co to udělá, pak jej třeba dát jinam. Chvíli počkat a vyměnit jej za jiný, pověsit něco na zeď, jinou věc otočit. Prostě vytvářet figuru a pozadí a to stále obměňovat, až dosáhneme podle vlastního gusta čehosi pozoruhodného, úžasného, skvělého, čeho jsme si předtím nikdy nevšimli. Je to cosi jako dobývání poetického náboje, který je v každém prostoru, v každé situaci potenciálně obsažen. S trochou zkušenosti si takto můžete hrát jen v představách - nemusíte ani moc věcmi hýbat a dokonce je ani vlastnit - konec konců o něco podobného se snažíme v obchodě, když okukujeme pěkné věci a nápady. Moc dobře vím, že zařizování nového bydlení je uspokojivé a rezonuje s hnízdícími pudy. Ale funkce prostoru a naše potřeby se po celý život mění, neměli bychom se bát na ně reagovat.

Autor do r. 2006 vyučoval psychologii na Fakultě sociálních studií Masarykovy Univerzity v Brně. Zabýval se psychologií usuzování, modelováním dynamických systémů, úlohou psychologie v architektuře. Dnes učí o rozvoji lidí jako zdrojů (o učících se organizacích) v soukromé vysoké škole BIBS Brno. / Cvičištěm pro taktiku a strategii mezigeneračních konfliktů je kuchyně, kde se o prostor mají dělit dvě hospodyně. /