Jsem manželka "s holým zadkem"

Před 12ti lety jsem se mladá – 18ti letá – provdala z lásky za svého nynějšího muže. Naše štěstí stále trvá, máme spolu 2 krásné děti (4,5 let a 2 roky), ale poslední měsíc mě cosi zraňuje a začínám poznávat blíže rodinu svého muže.

Ale zpět na začátek. Vdávala jsem se v srpnu po květnové maturitě. Chtěli jsme být spolu. Mí rodiče však nechtěli svolit se vztahem na tzv. „psí knížku“, můj nynější manžel se děsil představy, že bych odešla někam daleko na školu a tak jsme se vzali. Já toho věru věnem moc nedostala. Mí rodiče nepatří k nejbohatším a mé 2 mladší sestry musí být také zabezpečeny. Manžel (o 3 roky starší než já) už 5 let pracoval, bydlel u rodičů a šetřil si na auto. Když ale dostal strach z mých studií, rozhodl se, že peníze na auto zhodnotí lépe a sice, že zútulní obydlí, ve kterém jsme spolu chtěli žít. Je to tzv.výminek – malý domek určený v dřívějších dobách pro rodiče, je na společném dvoře. A tak jsme se společnými silami a s jeho penězi pustili do „malé“ rekonstrukce. Z malé rekonstrukce se nakonec vyklubala rekonstrukce velká – výměna oken, nové betonové podlahy, nová koupelna, rozvody vody, odpadů, elektřiny.... Pomáhali nám všichni – ať fyzicky, psychicky, tak i finančně – jak kdo mohl.

Když bylo vše hotovo a spokojeně jsme si pár let bydleli, rozhodli se manželovi rodiče (na naléhání mého muže), že mu výminek přepíší s tím, že bude uveden jako vlastník a já tam figurovat nebudu. Bum – 1. rána. Uklidňoval mě, že budeme mít nějakou jistotu bydlení, že domek bude alespoň jeho. Já se to snažila pochopit a omlouvala jejich rozhodnutí (manželova starší sestra než zemřela, bydlela u svého přítele a ten ji po smrti obral o vše, co si k němu za dobu vztahu nakoupila nebo přinesla). Rodiče neměli nejlepší zkušenost, neměli jistotu, že naše manželství vydrží a nechtěli svou rodinu připravit o majetek, který jejich předkové postavili za vlastní peníze.

Čas plynul, já oslavila své 30. narozeniny a po jedné velice příjemné návštěvě s přáteli jsem si uvědomila, že je mi třicet, mám 2 krásné děti, báječného manžela, ale pokud by se stalo, že by naše manželství nevydrželo, tak vlastně nemám vůbec nic. Od 1. narozenin druhého dítěte pracuji, domů nosím velice slušné peníze a k čemu? K tomu, aby si manžel zveleboval svůj dům? Nedávno jsme dělali celou novou střechu i s vazbou, zateplujeme fasádu a máme v plánu vybudovat obytné podkroví pro 2 dětské pokojíky. Jsem ráda, že mám kde bydlet, že nemusíme splácet hypotéku nebo někde platit nájem, ale já vlastně opravdu nemám nic. V případě rozvodu půjde na půl pouze zařízení bytu – toť vše.

Kdo ví, kdyby k něčemu takovému došlo, zda bychom se byli schopni nějak rozumně domluvit. Teď to v rodině vypadá, že si dělám nároky na jejich majetek, že jsem přišla „s holým zadkem“, že mám nějaké úmysly (rozvod?). Ale co když si za 2 roky najde manžel nějakou slečnu, se kterou bude chtít bydlet a já půjdu. Kam? S čím?

Dával mi návrhy, že na mě napíše doživotní užívání – nevím, zda by to šlo a chtěla bych já bydlet s nimi a oni se mnou? Že by napsal domek na děti – a kdo tam bude s dětmi bydlet? Já nebo on? Pochybuji, že by tam nechal bydlet mě s dětmi a sám šel k rodičům. A mohla bych já bydlet s nimi na jednom dvoře? Nechci je obrat o majetek, chci mít nějakou jistotu, že kdyby k něčemu došlo, tak neodejdu s prázdnou. Přeci se na financování bydlení také podílím, pomáhám jak můžu. Stojím u míchačky, vozím maltu nebo beton v kolečku, podávám cihly.....

Doufám, že se nikdy nerozvedu. Svého muže miluji, ale..... Kdoví co nám život přinese. Chci toho tolik? Nevím, jaké mám možnosti řešení a hlavně, jak na tu přesilu doma.

Když si představím, že by se do podobné situace dostaly i mé děti, samozřejmě, že bych bojovala za jejich práva, ale ani bych nechtěla upřít práva toho druhého, se kterým se rozhodnou žít.

Děkuji, že jste dočetli až sem. Nemám, komu to říci. Své rodiče nechci urazit, že mi na cestu do života nedali téměř nic – vím, že mi poskytli mnohem více než jen peníze. Přátele máme společné a navštěvujeme je společně – nepřijde mi vhodné řešit tyto věci s nimi. Kdoví, možná že by nám pomohli najít řešení, ale myslím, že manžel by to bral jako podraz. Vím, že si uvědomil, že jsem v nevýhodě, ale tvrzení: „Co by tomu řekla máma? Domek dala mně s tím, že si nepřeje, abych jej přepisoval na svou ženu.“

Prosím vás, pokud máte někdo podobnou zkušenost, možnost řešení, budu velice vděčná za radu.

Všem vám přeji spokojené rodiny, zdravé děti a hodně krásných zážitků v životě.