Cohousing: Vědomě budované sousedství

Jinde ve světě oblíbená forma komunitního bydlení, kdy se soukromí vlastního bytu či domu setkává se společnými prostory a úzký kruh rodiny s širším kruhem přátel, je v Čechách stále téměř neznámá.

Přesto se i u nás najdou lidé, kteří chtějí svůj život prožít ve společenství, sdílet mnohé ze svých radostí a strastí, podílet se na nákladech a společně realizovat plány, jichž by šlo jednotlivě jen těžko dosáhnout. Význam slova komunita je v naší společnosti povětšinou stále vnímán s posunutým významem, a tedy jinak než v zemích bez komunistické minulosti. V dobách, kdy všichni byli soudruzi a téměř vše bylo v socialistickém spoluvlastnictví, se tento výraz uplatňoval nanejvýš pro terapeutické či náboženské aktivity a společné vlastnictví bylo vnímáno jako „spravované a vytěžované někým jiným“. Oprostíme-li se však od nedůvěry, kterou v mnohých zanechala doba naštěstí už minulá, zjistíme, že život v komunitě může zahrnovat i velmi uspokojující a naplněnou každodennost. Ve společenství, které popisuji, nepanuje společná ekonomika. Každý hospodaří se svým majetkem a disponuje svou „jednotkou“, tedy bytem či domem. Společné prostory a majetek každý vlastní svým podílem a o jejich užívání se rozhoduje společně. Likvidita takového majetku bývá v zaběhlých cohousincích velice dobrá, a obvykle existuje čekací listina zájemců o vstup do rozběhlého projektu. Z těch pak společenství vybírá, kdo se ke skupině přidá, pokud se některý stávající člen rozhodne odejít a svou jednotku a podíl prodat.

JAK KONKRÉTNÍ PROJEKT VYPADÁ a co vše v něm lze nalézt, záleží na tom, na čem se dohodnou jeho obyvatelé. Pár charakteristických znaků je však obvyklých: Místo je většinou voleno na kraji města či obce, aby byla snadno dostupná sociální infrastruktura a aby to nebylo daleko do přírody. Centrem každého cohousingu je společný dům, kde mívají obyvatelé prostor pro aktivity, které chtějí prožívat společně. Běžným vybavením takového domu je herna pro děti či sportovní zázemí. Součástí mohou být i pracovny, dílny, prádelny či pokoje pro hosty. Další ze znaků cohousingového projektu bývá parkoviště, obvykle na kraji pozemku, aby obytná zóna byla tichá a bezpečná. Někteří řidiči nepotřebují auto tak často, aby museli mít své vlastní, tak se dohodnou s dalšími na autě společném. V takovém prostředí nepřekvapí, že lidé sdílejí i nářadí, přístroje a techniku. Snižují tím své individuální náklady při zachování nebo zvýšení svého osobního komfortu. Přínos a úspory cohousingu v ekonomické oblasti jsou tedy snadno spočitatelné.

PATRNÉ JSOU I VÝZVY, KTERÉ COHOUSING NABÍZÍ RODINNÉMU ŽIVOTU.

Když se narodí miminko, má zdejší rodina kromě těch nejdůležitějších, rodičů a sourozenců, spoustu dalších tet a strýců. To malé to možná zatím neocení, ale pro rodiče je podpora přátel, jež jsou jen pár metrů daleko, důležitá – od zkušené rady, přes půjčení teploměru nebo léku, jež zrovna schází v lékárniče, až po uklidnění zjitřených nervů po probdělé noci.

Víme, jak fyzicky i psychicky náročná je celodenní péče o malé dítě. Tím spíš, když dnes mnohá matka nemá po ruce muže, protože ten někde obstarává obživu. Ani babičky, sestry nebo tety nemohou vždy podat pomocnou ruku, jako to bývalo běžné dříve. V cohousingu se vždy najde někdo, kdo vám pomůže, nehledě na to, jak významná je pravděpodobnost, že tu bude žít někdo s podobně starým dítětem a spoustu činností lze pak dělat společně.

Jak dítě roste, je čím dál zvídavější. Svou žízeň po informacích v cohousingu nemusí hasit sledováním televize. Nabízí se mu pestrá nabídka zkušeností z reálného života. Cohousing je bezpečné prostředí, dítě se chování a činností, to vše u skutečných lidí, které do cohousingu přivedl zájem o společné hodnoty.

VÝPOMOC PŘI HLÍDÁNÍ MŮŽE PŘERŮST V MALOU ŠKOLKU, vše záleží na domluvě rodičů. Pokud nestačí personální obsazení z „vlastních zdrojů“, není problém společně najmout paní na hlídání z okolí. Zrovna tak je možné nabídnout případná volná místa ve školce dětem z rodin mimo cohousing.

Taková integrace s místní komunitou jen podporuje sociální pestrost a vzájemnou důvěru.

Podobný model jako v případě školky je možné uplatnit i v prvních letech školní docházky, která může být daleko víc pod kontrolou, než je-li dítě svěřeno „veřejnému systému“. Pro dítě je samozřejmě dobré, je-li konfrontováno s „divokým“ vnějším světem, může však na to být lépe připraveno, pokud má nejprve čas si zažít některé hodnoty. Když pak vstoupí na půdu skutečné školy, není tam samo, už má svou „partu“ a zastání v případě, že ho potřebuje.

Není-li škola rozumně dostupná, je pro rodiče přínosem, že je možné děti do školy a částečně i ze školy svážet společně.

Je-li nutné zajistit dítěti doučování, může vypomoci někdo ze starších dětí nebo třeba soused(ka) vlastnící z problémového předmětu doktorát.

Dítě, ač školou povinné, nemívá rozhodně v plánu se celý den učit. Pokud to počasí dovolí, jistě vyběhne ven s ostatními dětmi, mimo důsledný dohled. Bohužel je dnes normální, že ač je dítě doma nějakým způsobem vedeno, venku se musí „přizpůsobit“ partě.

Pečlivě vštěpované hodnoty tak často berou za své v moment, kdy je dítě musí uhájit před většinou, z níž ale nechce být vyloučeno.

V cohousingu lze předpokládat, že děti, se kterými si naše ratolest hraje, žijí podle hodnot, které nejsou v přímém rozporu s tím, co sami svým dětem předáváme.

COHOUSING PŘINÁŠÍ NEČEKANÉ JISTOTY I NÁM DOSPĚLÝM.

Bývá časté, že se někteří obyvatelé cohousingu dohodnou na společných večeřích, kdy jeden připraví jídlo pro ostatní, a ti se pak nemusejí zabývat nákupem, vařením ani úklidem, pokud sami nemají chuť pomoci. V „pečující“ roli se všichni účastníci pravidelně střídají. Součástí společného domu pak bývá i kuchyň a jídelna.

Kromě již zmíněné podpory při výchově dětí jsou po ruce také přátelé, se kterými si nemusíme dlouho dopředu plánovat termíny pro setkání. Spontánně trávené dny a večery podle nálady nebo společně plánované projekty dle zájmů, na které by jeden člověk neměl dost času, síly, trpělivosti či zkušeností, záleží jenom na nás. Chcete koně? Pro pět zapálenců to už není takové sousto. Expedice do džungle či do tajgy? Proč ne, o děti se tři týdny postarají přátelé, vždyť zůstanou mezi svými.

ŽIVOT ALE NENÍ JEN ZÁBAVA, JE TŘEBA SE UŽIVIT.

Přestože to jistě není možnost pro každé povolání, i zde může být pro leckoho užitečné spolupracovat. Werichovo „ten dělá to a ten zas tohle“ může znít jako neosvědčená utopie, a v masovém měřítku možná i je, ovšem ve skupině zralých lidí, jež jsou ochotni pracovat pro ostatní, protože vědí, že tím prospívají i sobě, je spolupráce efektivní nástroj. Pokud se lidé domluví, kdo může jak přispět, a vytvoří jasná pravidla pro fungování, může vzniknout družstvo, jaké tato republika již zažila – za první republiky, nikoli v dekádách komunismu, který v této zemi nadlouho zmrazil jakokouliv důvěru v cokoliv kolektivního.

SPECIÁLNÍM TYPEM KOMUNITNÍHO BYDLENÍ JE SENIORCOHOUSING.

Je určen a přizpůsoben starším lidem a jejich potřebám. Místo nabízí klid a přibližuje potřebnou péči. Služby, stejně jako zboží, je ve větším množství možné pořídit levněji. Ideální je propojit běžný cohousing a seniorcohousing v harmonický celek. Staří mají co nabídnout mladým, a mladí mohou zase pomoci těm, pro které jsou běžné úkony již obtížné. Člověk tu může prožít stáří obklopen rodinou, přáteli, pozorností a láskou, sledován páry očí dychtících po životních příbězích a zkušenostech, nebo pozorováním padajících listů. Každému vyhovuje něco jiného.

HODNOTOVĚ SLADĚNÁ KOMUNITA MÁ VLIV NA MNOHO ASPEKTŮ ŽIVOTA VE VŠECH JEHO OBDOBÍCH.

Snáze se vypořádává s problémy týkajícími se celé skupiny, pomáhá od starostí jednotlivým členům. Umožňuje intenzivněji prožívat mezilidské vztahy a zároveň podporuje osobní nezávislost.

Přijde vám tato vize neskutečná? Není se čemu divit, současný individualisticky zaměřený svět přece zjevně produkuje více bytostí osamělých, které, ač obklopeny jinými, bojují s pocity prázdnoty a odcizení. Kdo má štěstí, vytvoří okolo sebe aspoň pevnou soudržnou rodinu. Ale jsou zde i lidé, kteří věří, že je možné žít i ve funkční širší komunitě bez ohledu na pokrevní svazky. Na možnost takovou komunitu hledat a pokusit se naplnit v praxi vizi všestranně uspokojivých vztahů – navzdory všem problémům, které stojí v cestě – chce upozornit i tento článek.

Český cohousing je občanské sdružení, spojující lidi se zájmem o aktivní sousedství. Usiluje o realizaci cohousingového projektu i v České republice. V současné době má sedm členských jednotek, tedy rodin či jednotlivců, a několik dalších aktivních zájemců, čekajících na plné členství. Historie skupiny v různých podobách brzy dosáhne dvou let. Za tu dobu již členové Českého cohousingu posbírali zkušenosti a vznikla vcelku jasná vize. Nosnými hodnotami, na nichž skupina staví, jsou bezprostřední kontakt s přírodou a ekologický přístup k budování i životu, maximální možná míra soběstačnosti a přátelské sociální prostředí využívající výhod uvědomělého společenství. Projekt se nachází ve fázi hledání dalších členských jednotek, kterých by mělo být cca 15 až 25, a vhodného místa pro realizaci. Více na www.cohousing.cz