Ekologické stavby: šetření proti zdravému rozumu

Když řekneme „ekologická“ architektura, tak pravděpodobně, budeme mít na mysli dvě úplně rozdílné záležitosti - bud stavbu, která bude svými organickými tvary připomínat přírodu, anebo nějaký druh nízkoenergetického či pasivního domu, který ve většině případů bude vypadat jako obvyklý pravoúhlý dům, ale bude obsahovat všechny možné solární panely či tepelná čerpadla. Řekl bych, že v obou případech bude výsledek nepřirozený, a tudíž „antiekologický“.

Nejprve k úsporným domům, které do budoucnosti představují pravděpodobně jedinou možnost, jak stavět. Energetická budoucnost je pochmurná, energie sice jen tak nedojde, ale bude stále dražší a hůře dostupná. Můžeme na to reagovat buď využitím alternativních zdrojů v kombinaci s úsporami, anebo zmenšováním rozměrů či počtu místností. Ve středoevropském prostoru jsme si navykli na míru svobody, jakou v USA či jiných evropských státech neznají. Kolega žijící ve Švýcarsku mi líčil, jak z místností navíc musí platit zvláštní daně, které jsou menší, když v místnosti není žádný nábytek. Pro mnoho Švýcarů je proto lidsky i ekonomicky přirozené nechat doma žít své děti i dlouho poté, co dosáhly dospělosti. U nás bychom tuto jednoduchou cestu, jak ušetřit energii, razantně odmítli jako relikt socialistického plánování. „Ekologie“ domu je ve švýcarském případě založena na sociální ekologii, nikoliv na architektuře. V českém prostředí (ale rovněž polském, maďarském, ruském) si tak na samém počátku pravděpodobně klademe nesprávnou otázku: Jak mít co největší užitnou plochu a spotřebovávat přitom co nejméně energie? Působí to velice šetrným environmentálním dojmem a člověk, který takto uvažuje, je považován za osvíceného a prozíravého investora. Ale ve skutečnosti se dá začít u nalezení sociálního modelu nebo u definice osobní svobody a ptát se, jak si důstojně vystačit s rozumně malou plochou.

Domnívám se, že po možném krachu či inflačním znehodnocení části penzijních fondů, při pokračujícím genderovém trendu budování si kariéry ve středním věku a rostoucím množství starých lidí či z prosté nutnosti se velice snadno můžeme vracet k modelu třígeneračního bytu či domu, takže ve výsledku dojde k úsporám energie i v nevyhovujících domech.

Nepřirozené ekologično

Podívejme se na úsporný dům z hlediska přirozenosti. Většinou se nesmí otevřít okno. Je nutné dávat pozor na ventilaci, vše je tak promyšlené, že se do domu bojíte jakkoliv zasáhnout, aby se nepoškodila izolace. Navíc v normálním domě je v předsíni zima a v pokoji teplo. Procházíte úsporným domem a máte pocit „mrtvého tepla“, v domě neexistují tepelné gradienty, nikde to nefouká. Nestěžuji si a nekritizuji, ale potřebuji říct, že pokud slovo „ekologický“ považujeme za synonymum slova „přirozený“, tak mnoho současných ekologických domů má k přirozenosti daleko.

Něco podobného se týká i slova „úsporný“. O Gándhím se říkalo, že udržet jej v chudobě stálo hrozné množství peněz. Postavit úsporný dům obvykle znamená být velice neúsporný, vrtat do velkých hloubek a spotřebovávat čistý křemík na polovodiče. Nové technologie to snad poněkud změní. Výsledek je ten, že úsporný dům se v našich podmínkách tak trochu přesunul do kategorie „bydlení pro poučené snoby“. Viděl jsem řadu úsporných domů, odkud majitelé každý den odjížděli jedním až dvěma automobily do 30 kilometrů vzdáleného zaměstnání. Je to ten typ úspor, jako když Anglie začala vést ve zvyšování energetické efektivity automobilů, čehož výsledkem byla větší spotřeba energie, protože ji spotřebovalo osvětlení na neustále prodlužované silniční síti.

Šnek o tvaru obdélníka

Podívejme se na ekologii stavění z hlediska tvarů. Pokud bychom chtěli postavit pěknou stavbu a nechali se přitom inspirovat přírodou, máme reálnou šanci získat nějakou monstrozitu typu rokokového ornamentu, který je založen na tvaru rozbité mušle. Jedny z nejušlechtilejších přírodních tvarů jsou schránky mořských měkkýšů, matematicky vykroužené křivky protínajících se hmot. Jiným příkladem mohou být průřezy semeny, tvary květů orchidejí nebo architektura šišek. Ale zůstaňme u mušlí, které evropskou architekturu jako ozdoba provázejí od renesance a jako skořepinový tvar celé 20. století. Jsou krásné, ale je to „stavba“ pro měkkýše, a ne pro člověka.

Jak vypadá přirozená lidská stavba? Především to není jeskyně, protože jeskyně je vlhká a okamžitě ji zaplní dým i malého ohně, jak jsme vícekrát vyzkoušeli. Navíc, když venku prší, tak je sice jeskyně suchá, ale už za hodinu začne déšť prosakovat a v jeskyni pak prší další tři dny. Jedním z prvních optimálních tvarů je převis. Je světlý, otevřený, má chráněná místa ke spánku i světlem zalité pracovní části. O skalní stěnu se dají opřít klády a překrýt kůží. Příbytek pak dobře drží teplo a dá se větrat. Několik takových objektů jsme vykopali v pískovcových oblastech severních Čech, ale jedná se o univerzální typ např. na Sahaře či v Austrálii.

O krok dál jde příbytek typu jurty, tedy složité konstrukce kruhového tvaru překrývané kožešinami. Nejstarší jurty na našem území pravděpodobně ležely v dolnověstonické oblasti a jsou staré víc než 20 tisíc let. Jejich moderní obdobou jsou stany beduínů a dalších polokočovných plemen. Skutečným nomádům stačí indiánské teepee s šikmými stěnami, protože ženy mají málo dětí. Lidé polokočovní však potřebují prostorné stany se svislými stěnami, kam se vejde celá široká rodina.

Příbytky lidí usedlých jsou jiné. Jejich základem je posledních zhruba sedm tisíc let prostý obdélník. Stěny jsou vertikální, tvořené tenkými kmínky pařezin anebo větvemi omazanými hlínou. Sedlová střechy spočívá na hlavním trámu opřeném o dva základní kůly. Stavby bývají zapuštěny zhruba metr pod okolní terén, takže v zimě se dostávají do nemrznoucích hloubek a vlastně jsou vytápěny tím nejjednodušším tepelným čerpadlem - kontaktem půdy se vzduchem. Vlhkost je strhávána vystupujícím teplým vzduchem. Všimněte si prosím, že obdélník o stranách proporčně odpovídajících ležící lidské postavě s mírně pokrčenýma rukama nemá s přírodou skoro nic společného. Existuje pár obdélníkových mušlí, ale skoro žádné květy či listy. Tvar přirozený pro člověka vlastně není přírodní v obvyklém smyslu slova.

Architekt je ideolog

Co z toho může vyplývat? Architektura je skoro vždycky ideologií, protože zvýrazňuje a vystavuje hodnoty, které společnost považuje za žádoucí či prestižní. Dnes je potřebné neničit planetu, protože by nám to mohla vrátit, a tak vymýšlíme zelené ideologie a k nim odpovídající architekturu. Rozum nám správně říká, že nám nic jiného nejspíš nezbývá, ale intuice se trochu bouří, protože dobře ví, že stavět se má podle člověka, a ne podle přírody. (Text byl psán do katalogu Petra Kratochvíla o zelené architektuře.)

Autor je geolog, klimatolog, spisovatel, filozof a popularizátor vědy