Přidat názor k článku Báječný život satelitní...

Milá Pauliso, neměnila bych ani za nic. Je to všechno o prioritách. Já v baráku se zahradou vyrostla, pak v pubertě jsem pořád utíkala do města, všechno co bylo pro mě tenkrát důležité se odehrávalo tam, našla jsem si tam taky manžela a s první dcerou jsme bydleli na Vinohradech. Všechno jsme měli po ruce a v podstatě všudě jsme si došli pěšky nebo dojeli MHD. Měli jsme krásný (i když malý) byt s ohromnou terasou v pátém patře a výhled na celou Prahu. Idyla se začala pomalu rozplývat s tím, jak Zuzka rostla, ven bych ji samotnou nikdy nepustila a když už jsme šly spolu, tak pouze spořádaně po chodníku, protože všude jinde hrozilo že si domů přineseme na botech psí ... Táhlo mě to zpátky na vesnici, i když satelit má do vesnice samozřejmě daleko, ale aspoň z toho našeho dojdeš do lesa za 15 minut i s dětma, jsou tady poměrně velké pozemky, tak si se sousedy nekoukáme vyloženě do oken. Kontakt s vesnicí taky není k zahození, děti si chodí zaběhat nebo zacvičit na místní fotbalové hřiště, spousta akcí pro ně i pro nás. No a pak ta zahrada... Když můžou holky lítat celý den venku a stačí přitom vyběhnout pouze z obýváku, i zahrádkaření nás kupodivu docela chytlo Chodí za nima spousta kamarádů a ony zase k nim. Máme naštěstí super sousedy a vůbec vztahy tady jsou, řekla bych, výjimečné. No a i z učitelského platu a mého přivýdělku jsme našetřili na menší dětské hřiště (snad mě ty milé dámy co vedly diskusi pod článkem neukamenují a nepošlou na mě sociálku), takže jsem si jistá, že holky jsou tady maximálně spokojené a i naše puboška, přestože studuje v Praze(myslím ve městě), tak ráda vezme psa a jde k rybníku, nebo na kolo za kámoškama, nebo jen tak na zahradu na sluníčko. Je to prostě NĚCO ZA NĚCO. Ano, jezdíme všude autem, dětem dělám denně taxikáře, jsme zadlužení až po uši, někdy holt řešíme věci tak, že né každému se to může líbit (a já z toho taky nejsem vodvázaná), ale neměnila bych. Jsem tady šťastná a moje rodina taky.
Rozepsala jsem se tady nějak moc, takže omluva za zdržení. A jen tak na okraj: je to můj první článek na Rodině, a asi i poslední, protože to, co se tady rozpoutalo jako reakce na nevinný příběh, který měl hlavně pobavit a myslím, že to z něj bylo jasně cítit, mě fakt dostalo a tohle opravdu nemám zapotřebí...