mluvíte mi z duše, do doby , než byly děti vše v pohodě. Teď mi připadá, že jsem na všechno sama, manžel začal být sobecký, ješitný, furt se hádáme. Musím hledat opravdu jemná slova, abych mu vůbec mohla něco říct, protože jinak si připadá jak blbec, kterej na co šáhne, to je špatně. Večer nemůžu nikam, než děti uspím a to i tak je to problém, protože furt chce vědět dopředu, v kolik se vrátím. Ale jak to mám vědět?? Někdy přijdu v jedenáct někdy v půl druhý, ale vždycky sem to já, kdo vstává k dětem v noci a i ráno v šest a musí fungovat neustále na 100%. Nemám ani den už přes dva roky, kdy bych si opravdu odpočinula. Něco mi říká, že kdybych byla prachatá, tak bych to neřešila a okamžitě odešla. Bohužel nemám kam
Předchozí