Láska vyhořelá…

Láska podobně jako květina potřebuje péči i jistou míru prostoru a volnosti, aby se mohla plně rozvinout. Ale i když si myslíme, že to všechno má, může se stát, že začne uvadat, a my nevíme proč. Po čase máme pocit, že jsou mezi námi světelné roky prázdnoty a vášeň, intenzita a intimita vyhořely…

Každý vztah prochází vývojem, bez něj nemůže existovat. Někdy jej posunuje do hluboké vztahové zralosti. „Jako by náš vztah uzrál, už to není chaotické, a přitom to neztratilo život,“ popsala svůj dojem jedna klientka. V praxi se však mnohem častěji setkáváme s lidmi, jejichž vztah se vyvíjí k vyhoření. (Tento termín jsme převzali z označení syndromu vyhoření, který se týká zejména pomáhajících profesí. Podobnost jednotlivých fází a doprovodných emocí je však velmi nápadná.)

Emoce, které v souvislosti s rizikem vyhoření ve vztahu popisujeme, patří k těm, s nimiž se v životě běžně setkáváme (takže se nemusíte děsit, že jsou vám důvěrně známé), v určité fázi vztahu však převažují nad jinými, překrývají a zastiňují ostatní prožitky.

Nadšení

„Já prostě vím, že je to on! Patříme k sobě. Nevěřila jsem na lásku a teď ji mám! Já bych Bobánkovi (zmíněný se jmenoval Ladislav) snesla modré z nebe! Úplně všecko! Mně stačí, že jsem s ním! Přinesla jsem vám svatební oznámení. Vybíral ho Bobánek. Není skvělý?“

Nadšení provází další pozitivní emoce, radost, pocit nadbytku energie, činorodosti apod. Všechno se zdá řešitelné, báječné. Typickým vztahovým příkladem je zamilovanost. Jsme schopni odpouštět, tolerovat, nevidět. A je nám skvěle… Někomu to může připadat nefér, ale skutečně se jedná o možnou první fázi vztahového vyhoření. Platí totiž ono známé, že „vyhořet může jen to, co hoří“.

Stagnace

„Prostě mi to zase bylo tak nějak líto. Jak jsem viděla ty ponožky, co zas nechal tam, kde je zul. Rozbrečela jsem se a odešla. A on za mnou ani nepřišel! Copak to ti chlapi tak opravdu dělají?“

Stagnace zahrnuje setkání s realitou, která není vůbec romantická. Nese s sebou rozladění a pocity smutku a zklamání. Může být doprovázena přecitlivělostí a lítostí, že nejsme

v báječné pohádce, ale v reálném životě.

Frustrace

„Já jsem vám na něj úplně alergická! Jen co slyším, že zase přišel! Jak funí po schodech! A jak řekne to svoje ‚čau mamino‘, tak mně se vám úplně udělá zle… no podívejte se,“ klientka ukazuje předloktí s vyhrnutým rukávem, „mně se úplně dělá husí kůže, jenom si na něho vzpomenu! A kdybyste viděl, jak on jí! On teda byl vždycky při chuti. A mně to snad dřív ani nevadilo, ale teď se na to nemůžu dívat! Vždyť on nejí. On žere!“

Frustrace je ve vztahu nejčastěji spojena s nespokojeností, hněvem a vztekem. Začne nás rozčilovat a vytáčet mnoho zdánlivých drobností, od kterých jakoby nejde odhlédnout. Může se stát, že vztahová frustrace je „přenesena“ na jiný objekt – a začne nás rozčilovat něco, co se vztahem vůbec nemusí souviset (nenadáváme na partnera/partnerku, ale na šéfa, práci, peníze, zboží v obchodě, reklamy apod.). Přenesená frustrace totiž „ochranně“ odkloní naši mysl od skutečně „bolavého místa“.

První tři fáze v sobě nesou zpravidla výrazný emoční náboj. Jsou dynamické a pro hledání řešení je to určitá výhoda: kde jsou emoce, tam je energie a aktivita a vztah nám není jedno. Ve stadiu frustrace jsme sice plní hněvu (a někdy bychom druhého „nejraději zabili“), ale stále nám to není jedno. Jenže pozor – přirozený vývoj nás může posunout dál.

Apatie

„Abych byl upřímný, tak mně už se to řešit ani nechce. Nezlobte se, ale nevidím v tom smysl. Na co? Ve svém věku. Nějak už to dožiju…“ (jednalo se o klienta ve věku necelých 40 let).

Apatie je typická tím, že nám mnohé začne být „tak nějak jedno“. Najednou si uvědomíme, že nás to ani nemrzí, ani nerozčiluje, že nám to už vlastně nevadí. Nicméně není to přijetí a smíření, ale lhostejnost. V této fázi se setkáváme s emočním prázdnem a ztrátou motivace. Daný člověk nezažívá vztek, ale ani radost a může vám připadat „jako bez života“.

Vztahové vyhoření

Někdy tuto fázi lidé popisují jako robotický život: „Ráno vstanu, jdu do práce, odpoledne se stavím pro chleba. Večer zapnu televizi a jdu spát. A tak to jde den za dnem. Nevím, jestli to je život, ale na víc teď nemám… Kdy jsem naposledy byla s něčím spokojená? Víte, mám pocit, že nemám sílu ani na ten bazál, natož na spokojenost…“

To je poslední fáze. Velmi často je vyhoření spojeno nejen s pocitem ztráty energie tělesné, ale i psychické a vztahové. Zatímco v předešlé fázi se nám nechtělo energii investovat, zde máme pocit, že není co, ani kam investovat. Hlubokou vyprahlost mohou provázet psychické a tělesné potíže a nemoci. Dotyčný se často stahuje a vyhýbá nejen partnerovi, ale i širšímu sociálnímu okolí a někdy je patrná úplná izolace (jako by se úplně ztratil ze scény). Někteří lidé mohou ve vyhořelém vztahu nabýt dojmu, že kdekoli je to lepší než po boku partnera.

Chce to změnu

Délka jednotlivých fází, jejich intenzita a rychlost, s jakou se střídají, je velmi variabilní. Mohou trvat dny, týdny, ale také celé roky. Emoce kolísají od zcela mírných až po bouřlivě uvolňované. Při rychlém průběhu může daný vztah doslova proletět všemi fázemi během krátké doby a pak většinou končí rychlým rozchodem. Jiní partneři „uvíznou“ v některé fázi na delší čas. I když všechny vztahy jsou interakčním duetem, může se stát, že vztahovým vyhořením prochází jen jeden nebo že spolu nejsou sladěni (například ona je ve druhé fázi a pláče, on je ve třetí fázi a nadává).

Vztahové vyhoření vás může zcela minout, ale pokud máte pocit, že už jste na této cestě, můžete svou situaci řešit a z cesty vystoupit. Většinou nemáme potřebu řešit první fázi zamilovanosti. Ale pokud místo do hloubky vztah míří do stojatých vod, zbystřete.

Chcete-li vztahové vyhoření zastavit, je třeba nejen vztah sytit, ale také mu dát pestrost, prostor a volnost a především je potřeba udělat změnu – něco začít dělat jinak. Jakou změnu? Na vztahy a jejich „léčení“ není možné napsat univerzální recept. A změna, která prospěje jednomu, může druhého doslova pohřbít. Jen pozor na rychlé a radikální změny typu „udělám tlustou čáru a začínám všechno znovu“. Jak to vyjádřila jedna klientka: „Teď mám čas sama pro sebe, ale najednou jako bych přesně nevěděla, co s ním. Hádali jsme se často do noci. Teď jdu spát po zprávách. Rozčiloval mě, ale nemusela jsem myslet na to, jestli je posekaný trávník nebo kde jsou pojistky. Včera jsem seděla celý večer potmě, protože jsem nevěděla, kde jsou. A vlastně ani nevím, jestli se mi vůbec ulevilo... Jsem asi divná – chtěla jsem klid a teď ho mám a vlastně už o to až tak nestojím…“ ?

Miroslav Orel je lékař s praxí z psychiatrie a neurologie, poradenský psycholog, působí též jako pedagog na Univerzitě Palackého v Olomouci a lektor

Věra Facová je školní a poradenská psycholožka, působí i jako vysokoškolská a středoškolská pedagožka a lektorka