Souhlasím. Mě tenhle názor prostě úplně odrovnal. Můj manžel má rakovinu, před rokem mu amputovali ruku. Brala jsem si ho jako sportovce, inteligentního a vtipného člověka, vždy o sebe tak nějak přirozeně dbal. Navíc jeho atraktivita pro mě vycházela vždy především z toho, že je zdravý člověk. A pak najdenou chemoterapie, vypadané vlasy, šedavý vzhled, někdy třeba týden kvůli nevolnosti neschopnost se třeba jen osprchovat. Vtipu taky dost znatelně ubylo. Přesto nemám nejmenší chuť ho opustit, přitom bych mohla říct jako tady někdo v příspěvku - přece jsem si brala když byl takový a takový, takže on má problém, ne já. (Jeho rodina se vyznačuje doslova ocelovýcm zdravým i ve vyském věku, takže se dalo říct, že jsem s tím tak nějak racionálně počítala.)
Prostě můj manžel pro mě znamená daleko víc, není to žádný med, se o takového člověka starat - našetěstí vše se obrací k lepšímu - ale mě se prostě nehnusí. Když vidím, co všechno zvládl a vytrpěl, mám ho snad ještě raději. A když vidím, jak se lidi opouští kvůli kravinám, když nezvládají ani tu nejmenší zátěž, tak je mi z toho fakt smutno. Doufám že moje dítě si do partnerského života odnese trochu leší základ.
Předchozí