Ten nadpis je opravdu špatně zvolený, protože to tak být může (což potvrzuje osobní zkušenost autora), ale zdaleka nemusí.
Rakovina je pořádný průšvih, o tom žádná, ale lékařská věda hodně pokročila a zdaleka to už vždycky není automaticky rozsudek smrti. Znám spoustu lidí, co ji měli, přežili a už desítky let vedou úplně normální život. Musíte k tomu samozřejmě mít i kus štěstí, ale zas tak nemožné to není.
Já soudit nemohu, protože jsem prodělala jen rakovinu
, ale nikdy jsem se nerozváděla. Ale krom prvního měsíce, když jsem se to dověděla a byla z toho psychicky na hrnci, jsem po celý zbytek léčby byla po psychické stránce tak v pohodě, až jsem se tomu divila.
A jak jste mluvili o tom, že nevidíte, co by tahle nemoc komu mohla přinést, tak je toho docela dost. Mimo jiné to, že můžete zjistit, že na vaše okolí včetně manžela je 100% spoleh. Že vám rodina i kamarádi bez říkání pomůžou, když to potřebujete, a HLAVNĚ vás nelitujou (tedy když nechcete, já jsem všem dopředu řekla, že kdo mě bude litovat, tomu ublížím). A taky přestanete pořád dokola řešit zbytečné blbosti, jako co máte vy nebo ti druzí na sobě nebo že máte zrovna faldík na břiše navíc. Dokážete odlišit podstatné od nepodstatného a zjistíte, že toho druhého, co za nervování nestojí, je převážná většina. Když zkrátka nejde o život, jde o h*.
Pokud máte rodinné vztahy OK a máte tu kliku, že se vyléčíte, je rakovina ve vašem životě jen epizodou, sice nepříjemnou, ale nerozbourá vám to všechno.
S panem Klimešem určitě souhlasím v tom, že PRO NĚHO byl rozchod těžší než nemoc, ale ty jeho vývody o tom, že žena má odpustit nevěru a kdoví co ještě, protože když se rozvede, bude sama a nešťastná, se mi nelíbí a silně pochybuji, že by tak uvažoval každý.
Tohleto, stejně jako nemoc, je natolik individuální, že s čistým svědomím o tom může mluvit jen ten, kdo prožil obojí (což pan Klimeš je), ale i tak může říct jen, že ON to takhle vnímal, nebo že je MOŽNÉ to takto vnímat.
Bylo by neprofesionální hlásat, že to tak mají všichni.