Přidat názor k článku Vraťte mi můj život!

můj bratr strikně zakazoval jídlo v autě a nechápal, že našim dovolím - bo malá řvala od narození a v autě rozhodně nespala, jako starší syn, který ještě ve třech posadivší do auta automaticky vytuhl.
Takže za tu cenu, že s prominutím zavřela chvíli pusu, jsem dovolila jíst.

Bratr záhy pochopil, co se mu narodil podobně uřvaný syn a taky co se odstěhoval do německa 1.000 km a byl nucen to s dětmi absolvovat. Pokud nechtěl zastavovat co půl hodiny, nebo hodinu tak, že by jim cesta trvala nějakých 15-20 hodin, protože přestávky se postupně by museli prodlužovat, páč dětem by už 5 minut na protáhnutí nestačilo, přistoupil radši na to, že můžou v autě jíst, pít, co hrdlo ráčí.
On zastaví 2x za 1.000 km na WC a protáhnutí, případně kafíčko a cesta jim trvá pouze 8h. Víc jak 10 prostě za volantem nedal, byl už na nervi a grogy a bylo to nebezpečné pro všechny.

On a nebo švagrová pak auto prostě po jízdě vyčistí.
Při poslední cestě do čech, jeli po 4 měísích /před tím jezdili cca 2x do měsíce) se jim dvouletej poblit - respketive zblil celé auto, takže pro změnu ještě museli celé auto vypucovat už v čechách.

Tož asi tak, kdo nezažil nepochopí
renato, máš děti od sebe 5 let, to je sakra rozdíl mít děti 2,5 a 1 rok.
A mimo - můj táta nám taky zakazoval jíst jinde než u stolu a hádej co, když nebyl doma, tak jsme s oblibou jedli v obýváku, kde nám to bylo strašně vyčítáno.
Dětem nezakazuji jíst nikde, pokud mají talířek, misku, berou si je automaticky. A nakrájené ovoce a zeleninu mají k dispozici v podstatě celý den a kdybych je měla s každým kouskem poutat do sesle, by mě asi kleplo, bo naši tříletá hyperaktivanda, nevydrží sedět ani u oběda, musí u toho poskakotav.