Vraťte mi můj život!

Můj život před příchodem miminka

Než jsem se stal otcem, vedl jsem příjemný, dokonale zorganizovaný život. S manželkou jsme bydleli v prostorném bytě, který jsme si společnými silami pěkně a vkusně zařídili. Měl jsem drahé auto a často jsme cestovali. Vychutnávali jsme si každou společnou chvilku. Všechno bylo zkrátka perfektní!

Potom přišly děti - a to, čeho jsme si dosud v životě tak krásně užívali, najednou strašně rychle zmizelo...

Chci zpět své auto!

Mé milované autíčko, jemuž jsem věnoval tolik svého času a lásky, se najednou zaplnilo dětským haraburdím. Nebyly to dětské sedačky ani tašky s náhradními věcmi na převlečení, co by mi vadily, ale prázdné obaly od sušenek a rozžužlané kousky jídla na sedadlech i podlaze mě přiváděly (a stále přivádějí) k šílenství...

V našem čtyřkolovém miláčkovi jsme často nacházeli i tajemné cizorodé předměty! Byly to většinou plastové nádobky s již shnilými kousky banánů, které děti ve své nepozornosti shodily na zem. Jednou jsme také například sledovali stopu zvláštního odporného zápachu. Vedla až ke krabici, která se důmyslně schovala za dětskou sedačku a byla do poloviny naplněná rybím salátem. Mně i Martině tehdy chyběl jakýkoli záchytný bod, který by nám napověděl, jak se to tam, proboha, ocitlo! Chaos byl stále větší a větší - až jsem se postupně musel vzdát veškerých nadějí na důkladné vyčištění a umytí auta a pro jistotu jsem prohledával i lahve zakutálené pod sedadla, z nichž vždy vyteklo trochu mléka.

Když mě někdy náhodou přepadne ta "optimistická" myšlenka, že bych mohl svého drahého broučka vyčistit, vyzbrojím se odpadkovými pytli a rychle se pustím do práce, aby už po necelém týdnu naše auto, z nám nevysvětlitelných příčin, vypadalo, jako by ho nikdo pěkně dlouho neuklízel...

Chci zpět svůj dům!

Nepředstavitelně se změnil i náš byt. Z místa, kam jsem se tak rád uchyloval, když jsem měl všeho plné zuby, a kde jsem si mohl v klidu na gauči číst, se nyní stal jeden velký dětský pokoj.

Můj "majetek", má sbírka upomínkových předmětů týkajících se filmu a televize - maketa Planety opic, originální figurky z Hvězdných válek, videokazety a dévédéčka - všechno teď musí, potupně zabalené v krabici, vlhnout na půdě...

Můj značkový nábytek se mezitím změnil v dětské prolézačky. A své oblíbené knihy jsme zachránili tím, že jsme je prostě odstranili z knihovny a z dohledu, protože děti je využívaly jako omalovánky.

Ale co - takový je úděl rodiče... Zvykl jsem si i na pestrobarevné, vlastnoručně nakreslené obrázky našich dětí na stěnách i na jídlo na zemi. Pozoroval jsem se, jak opatrně chodím po špičkách, abych nerozlámal lyžařskou dráhu postavenou z lega a hrady ze stavebnic. Naše chodba také změnila svůj účel a stala se závodní dráhou. Koberec v obýváku zdobí železniční síť...

Chci svůj život zpátky!

Když přišly děti na svět, změnily se i naše společné chvíle s manželkou. Zatímco předtím jsme si celou noc dokázali povídat o knihách, filmech nebo o čemkoli jiném a spontánně se sbalit a vyrazit na víkend do neznáma, dnes nám na něco takového nezbývá energie, čas a, přiznejme si to, ani finanční prostředky.

Občas, když je toho na nás prostě moc, mám chuť zakřičet: "Chci zpět svůj dům, své auto, svůj život bez problémů a nočního vstávání!" (Ale to je opravdu, opravdu jen občas - většinou, když musím dělat asi tři věci najednou a ještě se při tom někdo něčeho naléhavě dožaduje.)

Ne vše je však špatné

Ale ne všechno je jen špatné. Některé věci už jsou podstatně lepší... Při zvláštních příležitostech si v našem autíčku dokonce dopřejeme cestu do automyčky.

I byt je už zase obyvatelnější a útulnější. Dokonce jsme zvládli přesvědčit děti, aby neznetvořovaly stěny a malovaly výlučně na papír nebo do sešitů. A protože to u nás, navzdory vší úporné snaze o pořádek, velmi rychle vypadalo, řekněme, hodně "neorganizovaně", rozhodli jsme se, že si obstaráme uklízečku! Chodí k nám jednou týdně a po její návštěvě vypadá náš domov pokaždé přibližně tak, jak jsme si ho kdysi zařídili. My si zatím společně s dětmi vychutnáváme procházku venku, chvíle na hřišti či výlet do zoo.

Děti mezitím trochu povyrostly, takže je s klidným srdcem můžeme svěřit chůvě. Martina a já si tedy občas vyjdeme ven, třeba na dobré jídlo. Pár hodin si jen tak užíváme společných chvil, které patří pouze nám dvěma. A to nejlepší je, že když pak přijdeme domů, čekají tam na nás naše nádherné děti, které bychom i při všech těch překvapeních v autě, pomalovaných stěnách nebo neustále rozházených hračkách za nic na světě nevyměnili!

A víte co, vlastně ani nevím, jestli opravdu chci, aby se vrátil náš starý život bez nich. Něco podstatného by mu totiž chybělo...

Článek je z dubnového čísla časopisu MÁMA a já. Obsah čísla najdete zde.

Objednejte si v průběhu dubna 2010 předplatné časopisu MÁMA a já na jeden rok a získejte automaticky dáreček - praktickou pomůcku nejen pro období lezení, chrániče na kolena Farlin v hodnotě 168 Kč.