Přidat názor k článku Vraťte mi můj život!

no, musím říct že po narození prvního dítka jsem občas pocity typu "já chci aby to bylo jako dřív" měla. A to jsme si nežili na vysoké noze, nelétali na super dovolené a neměli vydyzajnovaný byt. Jenže pokud jsem se půl roku v podstatě nemohla najíst oběma rukama (tj. vidličkou a nožem), jen jsem dlabala z misky lžící a druhou rukou jsem hojdala kojeňátko jež nesneslo být odloženo..... Jo, na dítko jsme se těšili, chtěli jsme ho, ale ta změna s jeho příchodem byla tak radikální, že mi prostě trvalo nějaký čas než jsem se naučila v nové situaci "chodit". Pravda, asi jsem mylně měla pocit že pro mého muže se nezměnilo nic podstatného, s odstupem času musím uznat že to nebyla pravda.
Ale s druhým dítětem to bylo jiné, už jsem ten domácí rytmus měla zažitý, na leckteré své prvotní drsné zásady jsem se uměla povznést a přijímat realitu takovou jaká byla. A i když nastaly nové jevy (sourozenecké hádky a bitky), celkově musím říct že je to nyní jaksi více v klidu než s prvním dítkem.

Ovšem tuhle jsme se s mužem zasmáli sami sobě resp. našim dávným předsevzetím - když jsme ještě bydleli v bytě sami, větší z obou pokojů jsme pochopitelně určili coby naši ložnici a ten menší že se jednou stane dětským pokojem. Bezdětným známým to přišlo absolutně logické (dítě je malé, stačí mu malý pokoj), dětnatým zase absolutně nelogické a prorokovali nám, že brzy pokoje prohodíme, což jsem vehementně popírala..... no, a dneska pochopitelně při dvou dětech oni mají ten větší a my jsme v krcálku který se mi ale hrozně líbí