Přidat názor k článku Vraťte mi můj život!

A ještě doplněk.

Pak nastane čas, kdy se začne ozývat:
- Mamí, neber mi ty ponožky, to jsou moje. Ty mi je vždycky vytaháš...
- To je moje kružítko....
- Koukej už vypadnout, ... tatí vona si furt hraje na kompu a já tam musím dělat úkol (úkol-referát je pravda s dodací lhůtou za dva měsíce), ale co neudělat pro vyhození sestry od počítače
- Pustím tě, když si se mnou zahraješ Age of EMpires... nezahraju ... tak tě nepustím ... Marfuša mně mlátí a trhá sluchátka, ničí počítač
- O mně kousl...
- Po trestu: Vydíš ty kr... to je kvůli tobě... Následuje další kolo rvačky...
- Uklid si to: To není moje, to je bráchy, ...Houby ty ponožky jsou táty (Máme blízké velikosti) ... Táta si taky neuklízí (a vrhnou se hledat po celém bytě jednu mojí zapomenutou věc, aby dokázali, že si neuklízím a tak nemusí ani oni...)

(Syn je hyperaktivní, dcera je vycvičená ve škole úskoků a ženských intrik...)

Bohužel naše děti nikdy nebyly typ, že je někde posadíš a najdeš je tam (ani v půl roce). Spíš jsme je našli (dřív než chodili) na parapetě u okna - jak se tam dostali netušíme. Synovou zálibou byl skok vzpor na rukou na zábradlí při zavřené dětské postýlce a skok střemhlav... Později povídal a usínal v půlce věty, kterou s nadšením začal... Když mohl mít syn privilegium, že nemusí být v postýlce (jediný způsob jak ho uspat bylo ho buď přivázat a ucpat mu ústa - nehumání -nebo ho přilehnout a poslouchat ho než usne...), tak i ona musí být u mamky...

Některé přátele se zdviženým prstem jsme zpacifikovali cestou zapůjčení dítěte (kdysi našeho pastora).