Přidat názor k článku Dudlíkové hororstory :o)

Já nevím, ale možná Laděnka dostala dudlíka trochu pozdě. Já jsem tedy před porodem dodlíky nijak neřešila, jeden jsem dostala v jakési sadičce pro mimi od kamarádky a jinak jsem neplánovala nic. Když jsem ale ještě v porodnici, třetí noc po porodu chodila s malou v náručí celou noc po chodbě, protožě jinak řvala tak že vzbudila celé oddělení, brala jsem jako naprostou spásu, když asi ve čtyři ráno vylezla sestra a co prý mám za problém Řekla jsem že netuším, že je napapaná, přebalená ale nespá ani vteřinu. Sestra zmizela v sesterně a za chviličku se objevila s vyvařeným dudlem at prý ho zkusím. Malá se zakousla a ve vteřině byl naprostý klid. Po příchodu domů jsem taky pořídila nějaké do zásoby. Jenže náš drobeček si vybíral - naštěstí to vypadalo že podle ceny. Odmítala totiž jakkoliv tvarované i silikonové. Přijala jen klasický latexový zvoneček. No a od té doby byl prostě s námi stále nějaký. Jelikož existují řetízky nebo jiné způsoby uchycení k oblečení, nijak jsem se nestresovala věčným ztrácením. V noci si ho držela, jakmile vypadl už ho jaksi nepotřebovala a spala bez něj, pouze když se probudila a nebyl, tak začala plakat, ale kvůli dudlu si vstávání nepamatuju. Ted je nám rok a půl a už pomalu přemýšlím jak se ho zbavit, máme ho tedy jen na noc nebo při nějakém velkém trápení, jako je prokousnutá pusa, odřenej nos nebo tak. Ale scény ani takovéhle trable fakt nepamatuju. Fakt jsem to příliš neřešila