Dudlíkové hororstory :o)

Ale od začátku. Už když jsem byla prvně těhotná a prolejzala krámky s miminkovskými potřebami, snažily se mi prodavačky vnutit též dudlík. A ne jeden, když už dudlík, tak prý aspoň sadu pěti-šesti kusů, abych jich měla dostatečnou zásobu, až mi mimčo bude jeden za druhým vyhazovat z postýlky a já budu potřebovat stále nové a nové čistě vyvařené. Při mé vrozené lenosti samotná vidina zbytečně vykonávané práce navíc (=vyváření dudlíků) způsobila pevné odhodlání se bez něj co nejdéle obejít. Konečně, chtěla jsem kojit a dle "desatera pro úspešné kojení" by se kojeným dětem šidítko stejně dávat nemělo. Navíc i z mého okolí znám miminka, která byla důkazem, že i bez dudláka se dá dobře žít... A na argument, že dítě bez cumlu si bude dumlat palec, jsem neslyšela - já sama jsem dudlík měla a palec jsem si stejně cucala ještě na základní škole.

A pak se Verunka narodila a já šidítko opravdu nepotřebovala. Verunka celé šestinedelí strávila u prsu, kde si po malých dávkách upíjela svoje mlíčko a ošidit se nějakou umělou náhražkou se rozhodně nedala. Mojí mámě totiž připadalo, že miminko bez dudlíku je něco jako pták bez křídel, takže se jí ho snažila vnutit. Její neúspěšné pokusy mě nechávaly celkem v klidu - v porodnici nám sice říkali, že dát novorozenci cumel je docela dobrá cesta k odstavení, ale kdo by věřil takovým nesmyslům, že. Jo, pití z lahvičky, to by byla jiná, ale čím by asi tak mohlo škodit dudlání dudlíku... Takže máma snaživě rvala Verče dudlík do pusy, ta ho stejně snaživě okamžitě plivala ven... Guma Verunce evidentně nechutnala a namáčení do medu jsem rezolutně zamítla, takže tím jsem se definitivně zařadila mezi krkavčí matky, které miminku ani dudlík nedopřejí. Sice jsem musela vytáhnout prso o něco častěji, než by bylo nutné, ale to mi vůbec nevadilo. Ono totiž nabídnout plačícímu dítěti místo ňadra dumlík mi přijde stejně milé a přirozené, jako nabídnout roztouženému manželovi místo vlastního těla gumovou Anču...

Takže když se narodila Laděnka, měla jsem jasno: dudlík netřeba. Tím spíš, že Lada je klidné miminko, které ani jako novorozeně nemělo potřebu neustále cucat prso, jak jsem to znala od Verunky. Tím se taky stalo, že už ve třech týdnech jsem ji s klidným svědomím svěřila mámě na hlídání a sama zahučela ve víru hypermarketu. Všechno bylo jasné - máma bude s kočárkem jezdit po přilehlém "parčíku" (pokud je možné tak nazvat těch pár čerstvě vysázených mladých stromků) a kdyby něco, prozvoní mě na mobil a já jsem během pár minut u nich. Jo :o( Mobil mlčel, já si v klídku vybrala boty... a zjistila, že máma už je doma, protože Lada brečela, tak jí šla dát dudlík. Že bych jásala radostí, to teda ne. Ale za tragédii jsem šidítko taky nepovažovala, prostě jí ho zabavím, když nebylo potřeba doteď, proč by mělo být nutné kvůli jednomu zabrečení...

A došlo k něčemu, čemu bych opravdu nevěřila. Začaly jsme mít problémy s kojením :o( Lada se sice správně chytla bradavky, nicméně místo sání ji jenom dudlala... aby ji pak pustila a vztekle se rozeřvala, jak je možné, že z ní nic neteče??? Že křičící dítě není možné nakojit, je stará známá pravda, nejdřív je nutné je nějak uklidnit. Já vždycky uklidňovala tím, že jsem holkám bradavkou projížděla kolem pusinky, ony se zklidnily, chňaply po ní a pily. Jenže teď jsem tím Ladu naopak ještě víc naštvala - prso už přece neúspěšně zkoušela, tak kde beru tu drzost znova jí ho strkat pod nos? Naštěstí podumlání bradavky a následný hladový řev působil spolehlivě jako spouštěč, takže během chvilky mi mlíko začalo stříkat na všechny strany - při vhodném přistrčení tedy i do Ladiny pusinky. No, sledovat mě nějaká laktační poradkyně, asi by jí z viděného vstávaly na hlavě vlasy hrůzou, jenže co. Mlíčko v puse Ladu přesvědčilo, že je dobré vzít prso na milost a zkusit ho ještě jednou, a po nějakém tom týdnu už zase bylo s kojením všechno v pořádku.

Jenže jak známo, člověk je tvor zkušeností nepoučitelný. Lada byla v polovině čtvrtého měsíce a já najednou intenzivně zatoužila po nějakém tom šidítku, které by mi zajistilo trošičku klidu... Ladu totiž začaly trápit zoubky. Ne, že by se už úplne draly ven, to ještě ne, ale pod dásničkami se opatrně začaly objevovat bílé tečky - zoubky. A Lada kousala všechno, co se jí k puse dostalo. Prstíčky, šaty, chrastítka... A bohužel, nejenom přes den, ale i v noci mě začala budit jenom proto, aby se mi s chutí zakousla do prsu, promasírovala dásničky a spokojeně usnula. A aby se neřeklo, v té samé době se i Verča rozhodla, že už přeci není žádné malé mimino, takže končíme s nočními plenami a přidáváme se k nočnímu buzení maminky s žádostí o doprovod na toaletu... Navíc častější přichytávání Lady k prsu mělo za následek její přejídání se a zvýšené ublinkávání - k mé smůle na chatě, kde jsem neměla k dispozici automatickou pračku na poblinděné Laděnčiny oblečky, moje trička, hadrové pleny... Takže když při jednom posezení na verandě mezi nás vpustila přebytek spapané potravy v takovém množství, až Verča jenom vyděšeně volala: "Mami, mami! Laděnka nám teče po schodech!", dozrálo ve mně rozhodnutí - dám dudlíku ještě jednu šanci :o)

Uffff. V životě by mě nenapadlo, že na koupi cumlu je potřeba mít "vyšší maminkovskou". Stála jsem před stojany, ze kterých na mne koukaly všelijaké dumlíky: pro čtyřměsíční děti i "univerzální", kaučukové i silikonové, anatomické i obyčejné, značkové i neznačkové... Pro klidné noci, na krátký spánek během dne, k dennímu dudlání, předcházející vyrážce, tvarované proti udušení, s čidlem hlídajícím kdovíco, fluoreskující... Růžový za třicet, (na pohled) stejný modrý za šedesát, (pro laika) ničím se nelišící zelený za osmdesát... No, přehrabovala jsem se v nich aspoň půl hodiny, prohlížela je ze všech stran, četla informace od výrobce... a nakonec jsem hrábla na držáček s těmi levnějšími, první v řadě vytáhla a šla ho zaplatit. Pokladní sejmul čárový kód, na pokladně naskočila cena... já vyvalila oči, zalapala po dechu a pokladního ujistila, že baťovskou "ještě-ne-stovku" za obyčejný cumel, o kterém ani netuším, jestli ho moje mimčo bude chtít dumlat, rozhodně nedám. Zkusit štestí podruhé a doufat, že tentokrát se mi z toho množství stejných dudláků podaří vybrat ten opravdu levný, jsem už neměla chuť.

Cestou domů jsem se zastavila v drogerii, rozdíl mezi šidítkem - kopretinou, dudlíkem anatomickým a dudlíkem anatomickým s krytkou mi byl jasný, větší výběr stejně neměli, takže bez váhání jsem za čtyřicet korun koupila ten nejdražší (s krytkou)... a tím jsem si zadělala na mých nejobtížnějších čtyřiadvacet hodin v dosavadním Ladiným životě... :o)

Doma jsem dudlík vyvařila, pobalila věci a Ladu a vydaly jsme se za Verunkou a babičkou zpátky na chatu. Vlakem, před sebou jsme měly necelé dvě hodinky jízdy. Asi ve třech čtvrtinách cesty se Lada začala ošívat a já, místo abych se s ní šla projít po vagónu (osvědčený to recept), jsem jí vrazila dudlík. No... byl to nezvyklý pohled. Připadalo mi, že se jí z očí vytratil inteligentní výraz, že už nevypadá jako milé rozumné miminko, ale tak nějak... divně. Tupě. Jako že neumí do pěti počítat. Přitom mi vždycky mimča s dudlíkem připadala tááák roztomilá... Nicméně po zbytek cesty jsme měly o zábavu postaráno. Laděnka si dudlala, já byla v pohotovosti, protože sem tam dudlík vyplivla, sem tam jí sám vypadnul, takže jsem musela být ve střehu, aby neskončil níž než na mých šatech, nicméně vcelku byla spokojená.

První problémy se objevily na chatě - jakmile Verunka viděla, že v ruce nesu dudlík, mohla se zbláznit radostí a já jí nějak nedokázala vysvětlit, že cumlat si ho bude Lada, nikoli ona. Tak jsem ho pro jistotu schovala... a o pár hodin později z nutnosti opět vytáhla. Lada, to hodné miminko, které bez problémů usíná buď v náručí nebo i samo v postýlce, najednou odmítalo jít spát. Řvala, řvala, řvala... a zase řvala. Oči se jí zavíraly, hlava padala, hlásek slábnul... ale nedala se a pokaždé dokázala nabrat nové síly k dalšímu řevu. Ovšem jen měla v pusince dudánka, usnula jak když ji do vody hodí... Opatrně jsem dudlíka vyndala (to jako aby si na dumlání nezvykala zas až tak moc)... a v tom okamžiku byla vzhůru a byla ochotná mi sehrát divadlo na neusínání znova celé od začátku. Po druhém neúspěšném odebrání jsem rezignovala a nechala Ladu spát i s dudlíkem.

Nepomohla jsem si. Ráno jsem měla pocit, že jsem snad vůbec oka nezahmouřila. S lítostí jsem vzpomínala na noci, kdy mě Lada každou chvilku probudila kvůli okusování prsu - v porovnání s celonočním stáním u postýlky a neustálým zvedáním z pusinky vypadnuvšího cumlu (ano, jen opustil pusinku a ocitl se na prostěradle, Lada se probudila a řvala, řvala a řvala, dokud nebyl dudlík hezky zpátky na svém místě) mi dřívější "nevyspání" připadalo jako výhra v loterii.

Slovy, které se do slušného článku rozhodně nehodí, jsem ráno přivítala krásný nový den a vyploužila se za běžnými i novými povinnostmi. K těm běžným patřilo uvařit čaj, k těm novým vyvařit dudlík. A během dne jsem zjistila tři zásadní věci:

1. 1. Vůbec netuším, kdy se má dítěti cumel vlastně dávat. Pokud je Lada hodná a sama si hraje, připadá mi zbytečné jí ho strkat. Pokud cucá všechno, co se jí dostane k pusince a já chci, aby hezky dumlala čisťounký dudlík, musím nad ní celou dobu stát, protože si ho ještě sama podat neumí a z pusinky jí vypadne každou chvíli. A pokud brečí, tak se jen tak ošidit nedá a tvrdě si vyžaduje své - abych jí nosila, abych si s ní hrála, abych jí nabídla prso...
2. 2. S praním se mi moc neulevilo, protože i když se Lada nepřepíjí, tak kvůli zoubkům stejně slintá jak starej bernardýn, takže jestli část prádla ubyla, ani to není poznat.
3. 3. Verunka je záškodník a jako takový musí být sledována ostřížím zrakem. Například jsem s údivem zjistila, že pro ni není problém si kvůli dudlíku po konstrukci kočárku vyšplhat až za Ladou do korbičky, kde si cumlík vesele sama ocumlává.

Zkrátka, ve chvíli, kdy bych pomoc nějakého utěšovadla přivítala (třeba když jsem vezla řvoucí kočárek s oběma holkama a nákupem přes celou vesnici), tak jsem se jí stejně nedočkala. Naopak ke starosti o děti mi přibyla ještě starost o dudlík (ono jenom uhlídat, jestli se momentálně stále ještě nachází v kočárku, nebo jestli ho už Verunka odnesla k mravenečkům...). Jestli mi do té doby připadal pobyt na chatě docela pohodový (díky plotu jsem mohla Verunku v klidu spustit z očí, protože neměla kam zdrhnout - a to se mi najednou objevilo volna :o) ), tak dudlíkový den mi připadal jako docela solidní blázinec.

A přiblížil se večer a s ním i noc, o které jsem nevěděla, jestli se mám na ni těšit (v naději, že bych se tentokrát třeba mohla i vyspat), nebo se jí děsit. Laděnka byla vykoupaná, oblečená do spacího, náležitě napuclá z prsu... a řvala, řvala, řvala... a zase řvala. Oči se jí zavíraly, hlava padala, hlásek slábnul... ale nedala se a pokaždé dokázala nabrat nové síly k dalšímu řevu... Nejraději bych řvala spolu s ní - to když jsem zjistila, že dudlík se válí kdesi mezi kytičkami, keříky a stromečky na zahrádce, na místě, o kterém já nevím a Verunka neprozradí...

Lada se mi nakonec v náručí "uřvala do bezvědomí", noc byla jenom běžně žužlací (ááách, ta pohodička...) a já druhý den už ani ten ztracený (teda - pečlivě schovaný) cumel hledat nehodlala. Čtyřiadvacetihodinové dudlíkové hororstory mi jako zkušenost docela stačilo.

"NEVER MORE!"