Jak jsme (ne)našli ten správný dudlík

A protože jsem se na základě odborné četby rozhodla pro dudlík, hned jsem si ho pořídila do výbavičky, pro jistotu dva kusy a aby bylo miminko spokojené, pořídila jsem jedny z nejdražších, ortodontické, se šikovným hygienickým krytem a obrázkem.

Ještě v porodnici nás paní doktorka poučila, že pokud zvládáme v pohodě kojení, tak ať dítěti dáme dudlík, čímž předejdeme macerovanym a vykloubenym palečkům a jinym hrůzám a navíc prý můžeme za rok dudlajz prostě vyhodit, a dítě si nebude cucat prst.

No, bohužel nebyla splněna první podmínka, neboť se naše malá slečna rozhodla zuřivě bránit všem mým pokusům o kojení, všem laktačním poradkyním a vůbec všemu, co připomínalo prsa. Trvalo měsíc urputných bojů a krmení namáhavě odstříkaným mlíkem, než jsem konečně přišla na spásnou myšlenku k prsu přikládat dítě najezené. A ejhle, prso místo dudlíku po krmení začalo fungovat docela dobře. Po krátké době malá přišla dokonce i na to, že z toho taky teče mlíko a dokonce lépe, než z lahvičky. To ji nadchlo natolik, že se ke každému prsu důkladně přisála asi na půl hodiny, až se mi na nich udělaly krvavé prasklinky. Pročež jsem se rychle vrátila na par dní k lahvičkám než jsem definitivně, i když poněkud bolestivě zvládla kojení.

Konečně nastal nejvyšší čas na dudlíček, neboť v té době již celá ručička s palečkem v čele začala neomylně a rychle nacházet cestu do pusinky.

Vytáhla jsem tedy dudlíček za 90 korun, pečlivě vyvařila a strčila miminku do pusinky. Řev se ale akorát vystupňoval. No co, zkusíme znova... a znova...a znova. Znejistěla jsem a někdo mi řekl, že je vhodné vyzkoušet více tvarů. V následujících týdnech jsem vystřídala asi 6 dudlíků nejrůznějších značek a tvarů, ale výsledek byl stale stejný. Nejen, že ji ani nenapadlo se přisát, ale naopak se rozeřvala ještě víc. Jediný chlácholící prostředek byl můj nebo manželův prst, se kterým jsme se večer při usínání miminka střídali u kolébky, každý tak čtvrt hodinky. Poté miminko usnulo a vzbudilo se až ráno. Mé pokusy o noční krmení (vstávat jsem musela tak jako tak, jinak bych spala v kaluži mlíka) vycházely dost naprázdno, když už se mi kočičku podařilo probudit, tak usnula dřív, než jsem ji přiložila k prsu. No a protože utěšeně přibývala, tak jsem se nakonec na noční krmení vykašlala a místo toho v rohu kuchyně dvakrát za noc osaměle odstříkávala mlíko.

Nakonec jsem skončila u posledního, kaučukového dudlíku za nějakých 15 korun. Hurá, sice se nepřisála, ale také neřvala. Dvakrát si cucla a pak vyplivla. Heuréka, po 4 týdnech jsem našla dudlík, ke kterému se byla ochotna přisát! Radovala jsem se příliš brzy. Večer stejně vyžadovala náš prst a dudlík vyplivovala. Nicméně laktační poradkyně radila - nepolevit. Tak se z cpaní dudlíku do pusinky stal jakýsi rituál, který se miminku začal docela líbit. Strčil se mu dudlíček do pusinky, ono si trochu cuclo, pak se líbezně usmálo a dudu vyplivlo. Hned někdo přispěchal a nainstaloval dudlíček zpět. A vše se opakovalo s tím, ze když nás přestalo bavit dávat dudlíček zpátky, tak se ozval řev. Rituál se tedy změnil na to, že asi 10 minut jsme zastrkovali do pusinky vyplivnutý dudlík. Pak dostalo ještě chviličku cucnout prstu a usnulo. Dudlík se pak na nějakou dobu stal zdrojem zábavy pro celou naši rodinu včetně miminka. Byl totiž zaručeným prostředkem na vyvolání úžasného úsměvu a roztomilého žvatláni, akorát ho člověk musel přidržovat v pusince, aby nevypadl.

Okolo 3 měsíců se naučila dudlík vyndat z pusinky ručičkou a o pár dnů později používat coby chrastítko (tedy, ne, že by měla málo chrastítek).

Teď, když už jí jsou přes 4 měsíce, tak dotyčný dudlíček více méně používá coby hračku. Občas si ho dokonce sama strčí do pusinky, ale zásadně tim špatným koncem, protože za ten sací se mnohem lépe drží v ručičce. Když ji tak pozoruji, docela chápu, že s dudlíkem máme prohráno. Konec konců nikdy necucá delší dobu v kuse, ale každých pár sekund si olízne ručičku svym dlouhatánským jazykem a když už je hodně nejistá, tak si párkrát gurmánsky cucne ukazováčku. Samozřejmě se na obou ručičkách dostavil ekzém a ošklivá suchá kůže, což není příliš vidět, protože ručičky jsou celý den olízané a oslintané a oschnou snad jenom když spí.

Na druhou stranu nám ale svitla naděje odjinud: kromě dudlíčku totiž zásadně odmítá i čepičku, kterou si většinou urputnym kroucením hlavy sundá. A protože v noci větrám, tak jsem ji začala dávat za hlavu plínku. Po čase se jí to zalíbilo a na noc ji chytila a mačkala před obličejem, až usnula (měla jsem trochu strach, že se udusí,... ale asi to nebude tak nebezpečné). Nakonec objevila, že plínka se dá taky docela dobře cucat, tedy hlavně když je trochu poblinkaná (fuj, ale co se dá dělat), a tak jsem ji začala čím dál, tím častěji nacházet s plínkou v pusince. Poslední dobou to dopadlo tak, že plínku už si s sebou musíme nosit všude, aby byla stále po ruce. V kočárku to nevypadá moc esteticky, když si před obličejem usilovně mačká plínu, ale co. Každopádně to má obrovskou výhodu, že si ji kdykoliv dokáže strčit sama do pusinky. Tak doufám, ze jsme konečně našli ten správný dudlík.