Dudlíková zkušenost

Nikdy se mi dudlíky na dětech nelíbily. Dítě s ním přeci vypadá přihlouple a není mu vidět půlka obličeje. Na druhé straně jsem ale proti nim nebrojila. Tomu, zda mé dítě bude či nebude dudlat, jsem se snažila nechat volný průběh.

Naše Majdalenka se stala "dudloňem" jak se patří. S obrovským, ošklivým, kaučukovým dudlíkem jsme přišly už z porodnice. Tento ukázkový erární kousek nám totiž půjčily dětské sestřičky poté, co jsem jako vyčerpaná a nic nechápající matka přišla první noc na sesternu se řvoucím uzlíkem v náručí, strhaným výrazem, a otázkou v očích: "Co s tím?"

Během dalších týdnů doma se Majdalenka tvářila k dudlíku vlažně. Z pusinky ho často plivala, "nedržel" jí, a nijak zvlášť ho nemilovala. To já jsem byla ten, kdo začal toužit, aby ho měla raději. Byla totiž jedno z těch miminek, co mají velikou, neustálou touhu sát.

A pak se povedlo. Stalo se to díky neopatrnému zacházení s meducínou proti prdíkům: "Sladké kapičky do pusinky, tááák, pak ucpat dudlíkem...a ejhle! Mámo, mňam!" a milá Madlenka dudlík už nepustila. Navoněl se a zachutnal. Ne nadarmo byl mezi našimi prababičkami tak oblíbený cumel ...

A tak začala naše velká dudlíková závislost, pohodové období, víceméně k oboustranné spokojenosti. Bylo to především pohodlné. Dítě se tím zabavilo, lépe spalo, méně plakalo a nemělo tak velkou potřebu se neustále chovat. S kojením jsme problémy neměly, naopak, všechno šlo krásně.

Přesto, jak Madlenka rostla, mě začala strašit známá obava, jak z toho kolotoče jednou ven. Nelíbí se mi dvouleté děti s dudlíkem a na na maminky tříletých "dudlíkářů" se dívám velmi pohoršlivě... začala jsem se ale bát, že skončíme stejně.

Byly jsme na tom různě. Kolem roku byla náklonnost k dudlíčku chladnější, ale po odstavení v 16-ti měsících velmi zesílila. Takže poslední dobou byl vztah mezi dudlíkem a naší téměř dvouletou Majdalenkou asi jako mezi Glumem a "Miláškem". Ptala se na něj neustále, dudlala jako o život, neobešla se bez něj ani přes den, natož v noci. Už mi chybělo jenom to šišlání "my preccciousss..."

Vzbuzovalo to ve mně různé pocity. Jednak vztek na tu "VĚC", ale také hrůzu z toho, jak se jí zbavíme. Kupodivu jsem dospěla k silnému pocitu, že jsem na dudlíku závislá i já. Je to přece tak jednoduché, utlumit dítě, když je protivné, unavené, něčeho se dožaduje ... A tak jsem to pořád odkládala a odkládala a říkala si, ještě ne, ještě ne. Ale tou dobou už i příbuzní a známí Madlenku bombardovali hláškami typu: "Jéje, ty máš ještě dudlíček, schovej ho, to je přece pro miminka!" V Madlence to vzbuzovalo strach, že jí dudlík seberou a tak ho střežila čím dál víc.

Tou dobou jsem začala shromažďovat informace, jak se dudlíčku zbavit. Přečetla jsem si řadu návodů a vyslechla pár zkušeností. Od mírných postupů, kdy dudlík odnaučujeme po kousíčkách, přes humorné historky o přivázání dudlíčku šňůrkou k posteli či ustřihnutí cumlíku, až po radikálnější metody, jako je sebrání Mikulášem a čertem. Nezdálo se mi ale, že bychom na to byly připravené a odložila jsem problém v duchu na dobu, kdy Madlence budou dva roky.

Pak jsme jeli na víkend k příbuzným - strejdovi a tetě. Viděla je poprvé, styděla se a měla značný respekt. No a tenhle strýc si vzal jen tak z hecu do hlavy, že právě on nám pomůže. A pak už jsem jen nestačila věřit svým očím.

Odpoledne poprosil Madlenku, aby mu dudlíček odevzdala. Nějakou dobu se zdráhala, ale pak přeci jen přišla a dala mu ho. Když jsem pak malou šla večer uspávat, třásla jsem se strachy, jak to dopadne. Náš táta se strejdou byli vysmátí a vyprovodili mě hláškou: "Buď tvrdá!" Jenže já se na to vůbec necítila. To se jim to říká! Takhle najednou, bez přípravy a rovnou i na noc?

Stalo se však něco, co jsem nečekala. Proběhlo to hladce! Ano, večer byl obrovský pláč a protesty proti spánku. O dudlíčku ale kupodivu nepadlo jediné slovo! A moje největší obava - že se bude budit uprostřed noci a hledat a naříkat - se také nevyplnila. Malá spala jako dudek, neprobudila se.

Po návratu domů jsme rychle prohledali celý byt a odstranili rozsáhlé zásoby dudlíků. Většina byla v mističce, k tomuto účelu určené, ale některé záludně mezi hračkami, za radiátorem, po stolem... no, bylo jich hodně :-) Madlenka učinila totéž. Prohlédla všechny skrýše a žádný nenašla. Bylo pro mě velkou úlevou, že to vzala s klidem. Jelikož dala dudu strejdovi, zmizely všecky - naštěstí neměla s tou drobnou nelogičností problém.

K mému velkému překvapení se od té příhody přestala po dudlíku ptát téměř úplně. Jen párkrát ještě nesměle kňourla to své smutné "DUDU.." ale odpověď už nečekala. A když jsem přesto řekla: "To přece strejda..." tak moudře pokývala hlavou a přestala dál pátrat.

A od té doby jsme šťastně bez dudlíku! :-) Madlenka je bez něj o dost roztomilejší, ukecanější a trošku dospělejší. Chvílemi mi ale přijde, že po něm nenápadně truchlí. Dudlíčky svojí dvouměsíční sestřičce Danielce nosí s radostí a strká jí je do pusinky, jako by se nechumelilo. Jen dneska večer při usnutí jsem ji přistihla, jak nenápadně a vskrytu, otočená k boku postýlky, cucá tlapku plyšové kryse ...