Jak to vidím já

Dneska jsem si sedla k počítači, abych se něco dozvěděla, jak je to s dudlíkem, když kojím. Důvodem bylo to, že Evičce už naprosto ustoupila kojenecká žloutenka (a s tím i únava) a začíná mít potřebu se družit a to hlavně se mnou jako se svojí milovanou maminkou. Spočívá to v tom, že asi tak polovinu dne chováme a prsíčka jsou její favoriti a chce prostě sát. Včera večer jsem měla krizi a už jsem jí říkala.... Evo, tak už toho bylo opravdu dost!!! To mi samozřejmě k ničemu nebylo, protože Eva tomu prd rozumí.
V noci jsem se trochu vyspala a ráno bylo opravdu moudřejší večera. Už s lepší náladou. Evičku nakojím a prostě ji chovám a kojím tak dlouho dokud neusne a nevydrží v postýlce. Přemýšlím, že zakoupím šátek, abych si ji mohla k sobě uvázat a chodit s ní po bytě. Je otázka, jak dlouho to půjde - hlavně kvůli váze.
Sleduji všechny ty diskuse o dudlíkách a každý má svou pravdu. Zase se mi potvrdilo, že člověk se má řídit tím, co vyhovuje jemu a řídit se svými pocity a dělat věci jak to cítí on sám. Co je dobré pro jednoho není dobré pro druhého a bohužel (nebo bohudík) neexistuje absolutní pravda.
Jak budu tedy postupovat dál? Zatím nevím. Nechám se prostě unášet tím vším a uvidím, jak to společně naše rodinka vyřeší.
Jinak jsem přesvědčená o tom, co jsem si vybudovala už během těhotenství, že každá žena je silná a chytrá a právě ona rozumí nejlépe svému miminku a moc dobře ví, co má dělat. Jen si nesmí přečíst moc "chytrých" knih a článků, aby tuhle její sebedůvěru někdo zbytečně nahlodal. Přeji všem hodně štěstí a pevné nervy.