naše zkušenosti

Syn dudlíka nechtěl. Vzhledem k tomu, že se narodil před víc než 5-ti lety a to byla zrovna v rozmachu éra nedudlíková, byla jsem docela ráda. Jenže on byl vzorné dítko. Po dvou letech se nám narodila dcera. Po 6-ti týdnech jsme jí opravdu násilně na dudlík velmi rádi naučili, protože to co se nám narodilo se nedalo a nechtělo sžít s naším životem a měli jsme doma opravdové peklo. Až s ní jsem pochopila to, co žádná máma "obyčejných" dětí nikdy nepochopí - pro klid doma i třeba jen pro 10 minut toho ticha alespoň jednou za 24 hodin, se udělá cokoliv. Jak jsme o dudlík přišli vůbec nevím. Když jí byl rok a 9 měsíců, to ho určitě ještě měla (podle fotek)a to i přes den, protože jsme naštěstí nebydleli v Česku, takže nás nikdo neupomínal. V jejích dvou jsme se přestěhovali zpět do Čech a dudlík někam zmizel. Ani já ani manžel si neuvědomujeme, jak se to stalo a kde byl zanechán a kdy.Přitom je to jen rok zpět. Takže naše zkušenost - nechat tomu volný průběh...
A k palci - měla jsem na hlídání kdysi kluka, co měl v devíti letech zdeformovaný palec tak, že mu začalo dělat problém držet správně pero. Řešil to psychiatr a ortoped. Chudák o svém palečku v puse vůbec nevěděl. To teda zlatý dudlík.