Přidat názor k článku Dudlíkové hororstory :o)

My používali dudu od narození, vrzla jsem ho synkovi hned v porodnici, když v noci špatně spal. Sice ho nejdřív moc nechtěl, přesto mu rychle přivyknul.
V roce a půl věku jsme začali řešit, kdy ho dudlíku zbavíme, protože jsme byli po vánocích všichni nemocní, takže jsme strašně málo chodili ven, syn byl děsně znuděný a dudlík začal vyžadovat i jindy než na spaní.
Vše se vyřešilo před pár dny, ani ne v roce a 3/4 jeho věku. Podotýkám, že jsme měli dudlíky jen dva. První jsme v roce a půl ustřihli s tím, že ho ukousnul (po vzoru jiné maminky ), beztak ho měl prokousnutý, a zbyl nám jen jeden.
No a právě před pár dny ho syn pohodil nebo upustil (nevím) v chodbě. Manžel šel na záchod a najednou na mě volá, že máme problém. Jdu se podívat a on - jdu na záchod, něco mi tu zadrhlo pode dveřma a koukej, on to dudlík!
No, a dudlík byl ufiknutej, jako když ho střihnete nůžkami. Tak jsme ho dali na stůl a trochu zalhali - koukej, Štěpánku, tys ukousnul i ten druhej dudlík. Co budeme dělat?
No a Štěpánek ho vzal, hodil do koše a bylo. V poledne usíná bez problémů, věčer si trochu pokňourá, ale je to v poho. V noci se nebudí tím, že mu vypadnul dudlík, my věčně nelezeme po čtyřech a nehledáme ho. Chtěli jsme mu ho uzmout nejpozději ve dvou letech a nakonec se to vyřešilo takhle samo.
Myslím ale, že druhýmu dítku dáme dudlík taky. Je to s ním tak nějak snazší, aspoň mně to tak připadá.