Přidat názor k článku Kam mizí zamilovanost aneb Život po závěrečných titulcích

Je to štěstí a jsem za něj vděčná, ale taky to mám tak. S manželem jsme letos 12 let a od první chvíle to byla láska jako trám a byli jsme spolu dnes a denně. Dalo by se spočítat těch pár dní, kdy jsme byli každý někde jinde a i teď třeba tu jednu noc bez něj špatně snáším.

Máme se pořád rádi, škádlíme se a opravdu mám pocit, že jsem do něj stále zamilovaná. Navíc jsem mu za spoustu věcí vděčná, obdivuju ho a vím, že se na něj můžu spolehnout, to vše je naopak zisk dlouhodobého vztahu a v nějaké poblázněnosti by mi to již hooooooodně chybělo. Oba jsme spolu dospěli, z kluka a holky se stal muž a žena a taky táta a máma a moc bych si přála, abysme spolu mohli i zestárnout a být dědou a babičkou.

Ale po pravdě nevím, jak jsme si to zasoužili, nemám pocit, že bychom na našem vztahu nějak "pracovali" natož, že by to byla dřina. Máme na sebe hrozně málo času, jsme stále s dětmi, za pět let jsme měli jen jeden den celodenní hlídání. Máme oba spoustu práce, stavíme dům, manžel často pracuje i přes noc a oba studujeme, tak nás možná stmeluje i prostá potřeba si pomáhat, abysme to prostě společenými silami všechno zvládli.