Kam mizí zamilovanost aneb Život po závěrečných titulcích

Přemýšleli jste někdy o tom, proč většina romantických filmů končí v okamžiku, kdy hlavní hrdina políbí svou dlouho dobývanou dívku či hlavní hrdinka v bělostných šatech řekne tomu svému vytoužené „ano“ či s ním alespoň k jeho upřímné radosti čeká dítě? Všimli jste si, že seriál se dvěma hlavními hrdiny opačného pohlaví má ty správné grády jen do okamžiku, kdy po sobě hrdinové pokukují, svou vášeň skrývají v břitkých dialozích, sní o sobě, tají se jim dech z letmých doteků atd.? Pokud utvoří pár, ztrácí to šťávu a děje se tak vesměs jen proto, aby scenáristé jednoho z protagonistů odstranili a děj tak získal na „emoční hloubce“.

Vztah je totiž ohrožen nebezpečným virem, který se nenápadně, pomalu, ale jistě, vsakuje mezi dva zamilované – jmenuje se všednost. Je s ním obtížné bojovat ve filmovém scénáři, natož v reálném životě. S tímto virem právě bojujeme.

Seznámila jsem se s manželem v práci. Byl to úspěšný, pohledný mladý muž, po němž ženské osazenstvo vehementně pokukovalo. Po provalení informace, že jeho manželství právě skončilo, začaly na něj nálety. Já jsem se jako Popelka držela v koutě a ani jsem si netroufala na něj pomyslet. A přesto si vybral mě. A bylo to tady. Nesmělé pokukování. Přemítání, zda se děje opravdu to, v co doufám. Dlouhé procházky s rukama propletenýma. Bušení srdce před prvním polibkem. Celý svět se vám zdá nějaký smysluplnější a váš život je naplněný až po samý okraj. Potom přišlo zařizování našeho společného bytu. Nebyli jsme schopni dovymalovat ani jednu místnost, abychom se nepomilovali. Kolem nás bylo jiskření a vášeň. Každý jeho pohyb mi připadal sexy a každý jeho pohled mi zrychlil pulz. Potom přišlo to „ano“, k naší upřímné radosti jsem otěhotněla a narodilo se nám krásné zdravé miminko. A nějak zde bych dala závěrečné titulky. Film našeho života mě přestal dál poněkud bavit.

Najednou je pryč mrazení, zrychlený tep, potřeba spát v jeho pyžamu, když je na služebce. Do snů a postupně do denního snění se mi začali vkrádat cizí muži, zejména filmoví hrdinové, tak dokonalí ve své nereálnosti. Má poslední „nevěra“ byla s komisařem Montalbanem. Utíkala jsem za ním na slunnou Sicílii. On měl tu svoji úžasnou rozhalenku, sledoval mě svýma podmanivýma očima. Já na sobě měla lehoučké šatičky, s kterými si pohrával vánek prosycený mořem, a odhaloval tak moji krásně opálenou kůži. Na terase při svíčkách jsme si dávali těstoviny a mořské plody a vše zapíjeli vynikajícím sicilským vínem. Naše schůzky byly plné hlubokých pohledů z očí do očí, letmých doteků a postupně milování na prohřáté pláži. Ve skutečnosti jsem ale stála u dřezu, na sobě měla upatlané tričko, popíjela čaj z třezalky, abych si zklidnila nervy rozkmitané pobíhající a vřeštící ratolestí, a moje polovička ležela na gauči a s velikým zaujetím si vydloubávala něco z pod nehtu na noze.

Virus všednosti v nás nejdříve zaseje pocit, že na osobě, která byla v centru našeho zájmu a věřili jsme, že se chceme její blízkostí opíjet celý život a chceme poznat každičké zákoutí její duše, není již co objevovat a co odhalovat. Pod vlivem této zrádné virózy nabudeme dojmu, že náš vztah je daný. A jak se říká v pohádkách – král mu dal svoji dceru za ženu a jestli neumřeli, žijí spolu šťastně dodnes, tedy přijetím ruky svého protějšku končí veškeré snahy a vzbuzování jeho zájmu. Člověk dospěje k mylnému přesvědčení, že co se týče vztahu, má největší práci za sebou a nyní si bude již jen užívat. Jsme svoji, co víc. A tak mnohdy jeden před druhým začneme odhalovat, co by možná odhalováno s takovou otevřeností být nemuselo. Ať už se třeba jedná o unikající plyny, rozházené použité prádlo, drbání se na intimních místech, dloubání v nose či pobíhání v pleťové masce, natáčkách a se strništěm na nohou. Nakonec se vytoužená, pocit bezpečí nabízející intimita, stane po nakažení všedností zaručeným odpuzovadlem. Náhle nás začnou unavovat a záhy rozběsňovat drobné zlozvyky našeho protějšku, které jsme ze začátku s láskou přijímali a se zamilovanou zaslepeností tolerovali – ponožky a spodky u postele, vyplavený lógr v dřezu, vlhký ručník smotaný do klubíčka. S propukající nemocí všednosti se začnou partneři od sebe vzdalovat a společně prožité okamžiky jim začnou připadat jako promarněný čas, který by raději věnovali přátelům, koníčkům, zájmům, kariéře... Milování se stane sexem z povinnosti či jakýmsi falešným ujištěním – jo, jsme ještě spolu.

V těchto chvílích nebývá člověk daleko od pokušení zažít či přímo začít něco nevšedního někde jinde. Jenže, kdo mi zaručí, že i kdybych potkala svého sexy komisaře, nepřišel by po krásném období promilovaných nocí, dlouhých večeří plných smíchu a procházek s rukama propletenýma den, kdy bych od postele sbírala jeho ponožky a boxerky a načapala ho na terase, jak se dlouze dloube v nose a s velikým zaujetím prohlíží dobyté poklady? Že stejně a zákonitě by náš vztah napadl virus všednosti.

Zažalovala bych pohádky, že člověka nepřipravují na realitu. Slibují vám celé dětství, že když je drak přemožen, zlé závistivé čarodějnice přechytračeny a princ s princeznou si vzájemně slíbí nekonečnou lásku, tak to taky tak bude. Naplňující a láskou prosycený vztah je ve skutečnosti pěkná dřina. Rozhodla jsem se, že své budoucí promiskuitní období, kdy se budu bezhlavě vrhat ze vztahu do vztahu, ještě na čas odsunu a pokusím se do vztahu současného vrátit zamilovanost, alespoň tu svoji. Nevím sice přesně jak, ani kde začít, ale musím se pokusit z jednotlivých dílečků našeho soužití vyklepat virus všednosti.

Nemáte někdo na virus všednosti ozkoušenou protilátku či nějaký vitamín utužující zamilovanost ve vztahu?