Po sedmnácti letech manželství a se dvěma dětmi se mi najednou místo manžela znovu objevil ten úžasný pozorný princ z pohádky z dávných časů. Jenže vždycky se najde to JENŽE. Nebylo to žádné prozření, ale je to obyčejná žárlivost a pravděpodobně jde o boj o "moji ženu".
Přitom není důvod, nikdy jsem ho nepodvedla, nikdy jsem ani nechtla, ale on má pocit ohrožení. Všechny kamarádky mi radí, že se mám tvářit že o ničem nevím a nechat se obskakovat. Že když o tom začnu sama, tak budu podezřelá. Manžel o tom sám se mnou nemluvil, varoval mě jeho brácha, že to s ním drahoušek rozebíral, že se bojí, že uteču za "lepším". A radil mi to stejné jako kamarádky.
Proč, ksakru, ti chlapi nedokážou být úžasní jenom tak? Proč potřebují kopanec do zadku v podobě strachu?
Předchozí