Přidat názor k článku Kam mizí zamilovanost aneb Život po závěrečných titulcích

Jo jo. Já prdy nikdy neuměla zadržet, prostě je tam a uletí... většinou je necítím ani dopředu, a když, nezadržím, nepříbrzdím, prostě PŠOUK - tudíž to beru jako biologický neovladatelný pochod i u těch ostatních, ačkoli manžel to evidentně ovládat umí, ale nebude se zvedat ze židle... Nicméně buď to neslyším, někdy cítím, ale někdy je to serenáda trumpetová... Tak se tomu všichni zasmějeme, popř. nadhodíme poznámku "ještě že je otevřený okno" a dál to neřešíme, máme z toho bžundu.
Jako mnoho věcí - lze je vzít jako tragédii/trapas, nebo jako srandu.

Pamatuju si, jak jsem kdysi na pohovoru rozlila sklenici - s vodou přes celý stůl... Příjemné to nebylo, ale mně to v té chvíli přišlo tak absurdní - ještě jsme nezačali a já toho člověka takhle ohodím (málem, naštěstí stůl byl VELKÝ), tak jsem se velice omluvila, ale žádná křeč, v hlavě mi bliklo, že to asi bude pasé, ale že nehoří a absurdita situace vyvolala úsměv až lehký smích... A pan ředitel se začal taky smát, a ta napjatá situace se sháněním hadru ap. tak uvolnila, že jsme si pak hezky příjemně popovídali, a oni mě pak chtěli i na tu práci. ;-)

Ne vše se dá z/měnit, ale záleží, jak se k tomu člověk po/staví.