Přidat názor k článku Kam mizí zamilovanost aneb Život po závěrečných titulcích

Já měla magora (když už se to tu tak nazývá) doma, když jsem vyrůstala - mluvím o svém tátovi. Byl to děsný dobrodruh, měl bezva nápady, byl vtipný, nevšední, originální, muzikant, sportovec, cestovatel, extrémista. Bohužel pro mojí mamku. Mělo to totiž velký úspěch u ostatních žen. Takže jsem si raději vzala obyčejného, skromného a pracovitého kluka, který má rád své jisté a miluje nadevšechno svojí rodinu. Jenže ouha, po mateřské dovolené jakobych se nadechla čerstvého větru, s novou prací a volnějšíma rukama jsem jaksi začala zlobit. Najednou už mě nebaví sedět doma, musím objevovat. Mám to po svém otci. Vždycky jsme si byli velmi blízcí, byla jsem vždycky jeho parťák, stejná krevní skupina. Kromě péče o rodinu chci mít své koníčky, přátele, atd. A manžel trpí. Já to vím a nic s tím neudělám. Přitom všude říkám, že jsem šťastně vdaná a opravdu si myslím, že lepšího partnera pro rodinu bych nemohla najít. Doufám, že toto období "zapalování lýtek" mě snad zase přejde, ale pokud to jednou člověk zkusí, tak už se mu nechce přestat. A navíc docela hrozí, že se člověk někde zakouká...