Přidat názor k článku Jirka a my - můj vlastní příběh

z mé osobní zkušenosti: když jsem měla potřebu mluvit o smrti svého syna, věděla jsem, že začnu plakat a to mě odradilo od toho, abych s takovým hovorem začínala já, protože jsem měla pocit, že vás pláčem budu obtěžovat. Na druhou stranu všichni lidé, kteří to dovedli se mnou hovor začít mi moc pomohli - pláči se sice nevyhly, ale o takové véci se snad ani bez pláče hovořít nedá. Věřte tomu, že to pro nás je mnohem těžší začít hovořit o svých mrtvých dětech. Na druhou stranu nás tak moc trápí, že ve chvílích, kdy linie situace jasně směřuje k jejich jménu, je situace uměla zatočena "vedle". Pokud nám chcete pomoci, nevyhýbejte se tomu tématu. Samozřejmě nás s ním ani netrapte, ale mluvte o smrti, protože ona tu je.