Přidat názor k článku Děti jako z hadích ocásků

četla jsem téměř celou diskusi,ale nic mě nenazvedlo tak jako tohle!
Máme dvě dospělé dcery 23 a 21 let obě moc šikovné,studují a obě už i pracují,ta mladší je navíc vždy v každém novém kolektivu nejlepší a maturovala za 4.Synovi je 8 je v první třídě a má asistentku k ADHD,jen proto,že nemáme bohužel štěstí na učitelku-i nám doporučovali aby jsme ze školy odešli a několikrát.Žijeme v manželství už 25 let,oba podnikáme,nehádáme se před dětma-kluk je vymodlenej a milovanej celou rodinou natož aby jsme mu vlastním příkladem ukazovali jak ostatním ubližovat-u nás je to naopak-dokud neměl asistentku byl třídní otloukánek.
Jak jsme proboha naším vlastním příkladem přispěli k jeho diagnoze?
Je pravda,že vás takové dítě donutí přehodnotit váš celý život,přestanete se stýkat s lidmi se kterými si nemáte co říct a přitom získáte nové opravdové přátele,přestanete navštěvovat dětská hřiště-tam se vaše dítě naučí vlastně jen spoustu sprostých slov,které ani sami neznáte a začnete navštěvovat různé kanisterapie-prostě začnete dělat jen ty důležité věci a např.zarostlá zahrada vás už nemůže vyvést z míry.Já nevím proč má syn ADHD,ale je náš,moc jsme ho chtěli a já ho považuju za to nejkrásnější co mě v životě potkalo.Nemůžu to ale říkat před dcerama.O vánocích počítal jak dlouho pojedeme Felicií na měsíc,jakou rychlostí s jakou spotřebou paliva.Manžel to po něm počítal znovu a bylo to dobře-v 7 letech!Sám se naučil násobit i dělit a do desíti počítal ještě mu nebyly dva roky-jen to psaní!Já ale stoprocentně vím,že přisěl z nějakého důvodu a právě s touto diagnozou a právě k nám.On nás donutil zpomalit,šetřit síly a přinesl novou vlnu vzájemné lásky a hlavně otevřít oči a vnímat jen to důležité.
Za postižené považuji lidi,kteří dokážou odsoudit rodinu,aniž by je znali.