Děti jako z hadích ocásků

Chvíli neposedí, nevydrží ani u hry, natož u učení. Neposlouchá, je impulzivní, zbrklé, někdy i agresivní… Starší generace je přesvědčena, že na vině je nedostatečná výchova, lékaři a psychologové hovoří o onemocnění s diagnózou ADHD.

Osmiletý Martin vstává od stolu a upřeně se dívá na maminku, když říká: „Teď si ukliď v pokojíčku, pak si připrav tašku do školy a až to budeš mít hotové, jdi se umýt a vyčistit si zuby.“ Po půlhodině jde matka zkontrolovat, jak je chlapec s přípravou na spaní daleko – a najde ho uprostřed rozházeného pokoje, jak si hraje s angličákem. Nedokázal mu odolat a na původní instrukci úplně zapomněl. To je podle dětského psychiatra Michala Goetze jeden z typických příznaků poruchy pozornosti s hyperaktivitou, která je známá pod anglickou zkratkou ADHD (Attention Deficit Hyperactivity Disorder). „Rodiče si všímají, že jejich ratolest nereaguje, když na ni mluví, a neplní jejich pokyny, i přesto, že se na ni přímo dívají a mají dojem, že fyzicky nic nebrání tomu, aby je vyslechla. Nepozornost se projevuje zejména u aktivit, které dítě nějak zvlášť nebaví, ale z nějakého důvodu je musí vykonávat. Tak třeba ve školních úlohách zapomíná háčky a čárky, vynechává slovo při opisování textů, při vyučování častěji než ostatní děti myslí na něco jiného a nevěnuje se výkladu.“ K dalším typickým znakům této poruchy patří hyperaktivita – dítě se není schopno zklidnit v situacích, kdy ostatní v klidu vydrží. „Ve škole se vrtí v lavici, vstává při vyučování anebo si aspoň s něčím hraje. Když ostatní děti stojí, tak hyperaktivní dítě poskakuje, když ostatní jdou, tak alespoň pobíhá,“ vysvětluje lékař z Dětské psychiatrické kliniky 2. LF UK a Fakultní nemocnice Motol.

Třetím diagnostickým vodítkem je impulzivita – dítě jedná podle okamžitého nápadu. Mohli bychom říci, že dříve jedná, než myslí. „Skáče druhým – včetně rodičů a učitelů – do řeči, odpovídá dříve, než byla vyslovena otázka, ostatním dětem přerušuje hru, protože nevydrží počkat, až na ně přijde řada. Ale může ohrožovat i samo sebe třeba tím, že riskantně jezdí na kole, leze tam, kam by ostatní děti nelezly, jako kdyby nemělo žádný pocit sebezáchovy,“ shrnuje dětský psychiatr chování dětí s diagnózou ADHD.

Hyperaktivita od kolébky?

Vzhledem k tomu, že ADHD je vrozená porucha, lze symptomy pozorovat od útlého dětství. Někteří rodiče uvádějí, že už jako miminko mělo jejich dítě problém vytvořit si pravidelný režim jídla a spánku, dětský psychiatr Michal Goetz ale před příliš časnou diagnostikou varuje: „Řada studií zjistila, že výskyt některých příznaků hyperaktivity, impulzivity nebo nepozornosti před čtvrtým rokem věku ještě vůbec nemusí znamenat, že se tato porucha udrží do dalších let a že ovlivní život jedince ve školním období.“ Nicméně hyperaktivity si rodič zpravidla všimne nejdříve – jakmile příliš živé batole jen na vteřinku spustí z očí, může si ublížit pádem, vběhnout do ulice, do druhého dítěte vrazí a porazí ho na zem, aniž by mu ve skutečnosti chtělo ublížit. Jakmile na pískovišti uvidí zajímavou hračku, impulzivně ji sebere…

„Odborníci se ale shodují na tom, že není s dostatečnou přesností možné diagnostikovat ADHD před třetím rokem věku,“ říká lékař. Mnohé děti reagují nepozorností či nadměrnou aktivitou, jsou-li unavené, „přetažené“, mají-li narušený režim třeba návštěvou nebo dovolenou. U ADHD by však příznaky měly být dlouhodobé a přetrvávat alespoň půl roku – jsou-li tyto podmínky u tříletých a starších dětí splněny, mohli by se už rodiče obrátit na odborníka, nejlépe na dětského psychiatra. K diagnostice ADHD se využívá klinický pohovor i testy, které jsou schopny vcelku přesně změřit pozornost a dokážou odhalit i jiné drobnější kognitivní deficity, které tuto poruchu doprovázejí.

Zpravidla se má za to, že syndromem ADHD jsou postiženi častěji chlapci než děvčata, některé prameny dokonce říkají, že až třikrát častěji. Michal Goezt příliš nesouhlasí: „Ono to s tím vyšším výskytem ADHD u chlapců není tak jednoznačné. Aby bylo takové dítě zaregistrováno, musí být nápadné. Jistě nejnápadnějšími projevy jsou impulzivita a hyperaktivita, s tou se ovšem navenek nejčastěji setkáváme u chlapců, protože dívky mají větší sklony k úzkosti a úzkost, jak známo, hyperaktivitu a impulzivitu tlumí.“

Mýty o ADHD

Můžeme se dočíst i to, že osoby s ADHD údajně jen v minimu případů dosáhnou vyššího vzdělání, že často žijí téměř bez přátel, nejsou schopny vést normální sexuální život, častěji holdují návykovým látkám, podléhají různým psychickým onemocněním…

„Naštěstí není pravda, že by ADHD byla taková katastrofa, že by například pravděpodobnost vyššího vzdělání snižovala na minimum. Já znám řadu velice úspěšných jedinců s univerzitním vzděláním, u kterých v dětství ADHD diagnostikováno bylo a dosud je na nich řada příznaků pozorovatelná,“ konstatuje psychiatr. Nicméně u většiny dětí vydrží neklid a nepozornost minimálně do puberty, zhruba v 60 % případů některé symptomy přetrvají do dospělosti – nemusí to ovšem automaticky znamenat zhoršenou kvalitu života. Důležité je, aby neklidné děti „z hadích ocásků“ měly vlídnou, leč systematickou výchovu, aby měly štěstí na učitele, který bude ochoten se jim věnovat a komunikovat s rodiči ne proto, aby si stěžoval, jak je dítě nezvladatelné, ale proto, aby s nimi konzultoval, jaké postupy se komu osvědčují.

Velmi citlivou otázkou je medikace v dětském věku. „Málokdy jsou lidé ochotni připustit, že se vůbec nějaké duševní onemocnění v dětském věku vyskytuje. Máme tendenci si dětství chránit jako období bezstarostnosti a duševní poruchy považovat za výsledek nějakého stresu, společenského tlaku, jež si do dětství až tak nepromítáme. Když si ale uvědomíme, že řada duševních poruch je geneticky založena a řada z nich nepotřebuje ani žádný spouštěč k tomu, aby se projevila, a mezi ně patří ADHD, tak nás už tak nepřekvapí, že se takto významná duševní porucha v dětském věku vyskytne. A že zasluhuje i farmakologickou léčbu,“ říká lékař.

K té se však musí přiklonit rodiče dítěte, pokud možno oba – je problematické nasadit léčbu v případě, že k psychiatrovi dochází jen matka s dítětem a otec o tom nemá potuchy. Michal Goetz upozorňuje: „Rodiče se nesmírně bojí, že když je dítě hyperaktivní, bude jej farmakologická léčba tlumit. Vybaví se jim představa ospalého, unaveného dítěte, které vůbec nebude bystré a bude někde pospávat v lavici. Ta léčba funguje právě opačně. Právě proto, že my víme, že aktivita těch důležitých řídících mozkových center u ADHD není zvýšená, ale naopak snížená, medikací aktivitu těchto centrem podporujeme. Čili my spíše funkci mozku stimulujeme, než že bychom ji tlumili. Právě proto, že se podpoří aktivita těchto řídících center, se dítě zklidní.“

Jsou jen nevychované

Podle studie pražského Psychiatrického centra se údajně až dvě třetiny současných českých rodičů domnívají, že jejich dítě je výrazně neklidnější a nesoustředěnější než ostatní děti. Přesto poruchou pozornosti s hyperaktivitou trpí zhruba sedm procent dětské populace. Německý pediatr Berndt Simon tvrdí, že důvodem čím dál častějšího diagnostikování syndromu ADHD je zřejmě fakt, že: „rodiče, psychologové a lékaři věnují odchylkám od normálního chování čím dál větší pozornost a dávají je též do souvislosti s chaotickým současným životním stylem, jehož nedílnou součástí jsou přepracovaní rodiče, negativní vliv obrazovkových médií a nedostatek fyzického pohybu u dětí. Rodiče nic nezkazí, pokud při podezření na ADHD u svého dítěte ze všeho nejdříve podrobí zkoumání svůj životní styl. Někdy stačí změnit přístup – vnést do denního režimu dítěte řád a rituály, ubrat statických aktivit či povinných kroužků, jimiž je dítě přetěžováno, a především zvýšit množství pohybových aktivit.“

Nicméně mnozí rodiče s dítětem postiženým ADHD se opravdu snaží – přesto jim okolí, mnohdy i vlastní rodina, předhazuje, že jejich potomek je jen nevychovaný, že ho nezvládají. Psychiatr Michal Goetz zdůrazňuje, že pro každé dítě je nesmírně důležitý rodičovský vzor, jednání podle psaných i nepsaných pravidel. Pokud dětem doma chybí jistota, bezpečí a mantinely, mohou reagovat impulzivitou, neklidem, nervozitou a dalšími projevy podobnými syndromu ADHD. Ovšem skutečná porucha pozornosti s hyperaktivitou není nikdy sama o sobě výsledkem „výchovné chyby“ a rodiče často bývají ve dvojím ohni – trápí je vlastní pochybnosti, zda v roli vychovatele obstáli, a navíc bojují o to, aby obstáli i společensky.

Zpracováno podle archivních materiálů pořadu Neklidné děti z cyklu Hovory o rodině, který pro Český rozhlas 6 připravila Eva Labusová (www.rozhlas.cz/cro6)