Z dyslektické třídy na střední školu

S projektem na pomoc dětem s vývojovými poruchami učení začali na ZŠ Ohradní ve školním roce 1994/1995. Spočívá v tom, že pokud se dítěti v dyslektické třídě specifická porucha vyrovnává, je včleňováno do běžné paralelní třídy – samozřejmě po konzultaci s pedagogicko-psychologickou poradnou, se školním psychologem, kterého si škola sama platí, a s třídními učiteli. „V každém ročníku tedy běží dvě paralelení třídy – jedna dyslektická, druhá ,obyčejná‘, a když se dítě s vývojovou poruchou učení srovná, přeřadíme ho do běžné třídy a nabíráme dalšího dyslektika,“ vysvětluje ředitelka školy PaedDr. Marie Zimová.

Dvoje přípravy na jednu hodinu

Když před pěti lety projekt začínal, byly v Ohradní tři dyslektické třídy. V současné době zde existuje jedenáct dyslektických tříd od 2. do 9. ročníku a čtrnáct tříd běžných (od 1. do 9. ročníku). Dyslektických dětí už je na škole přes 200.

„Máme-li dítě přijmout, nesmí mít starší vyšetření z pedagogické-psychologické poradny než dva roky, jinak je nutné přešetření. Poradna se musí vyjádřit v tom smyslu, že míra poruchy opravdu vyžaduje zařazení do speciální třídy. Správné vyšetření by mělo obsahovat i návod pro učitele, jak s dítětem postupovat, co mu dělá největší problémy, kde naopak vyniká.

Když dítě zařadíme do dyslektické třídy, nabídneme mu další aktivity. Například na prvním stupni pracuje mimo vyučování pět skupin náprav. Jsou to různé kroužky, kde děti hravou formou dál pracují na nápravě své poruchy. V dyslektických třídách na prvním stupni učí speciální pedagogové. Celý náš sbor samozřejmě absolvoval různá akreditovaná školení o dyslexii, takže i učitel, který v dyslektické třídě neučí, ví bezpečně, co je dyslexie a jak s dítětem zacházet. S dyslektickými dětmi musejí pracovat velice kreativní lidé s dobrými nervy a velkou dávkou trpělivosti,“ říká Marie Zimová.

Výhodou pro děti je i to, že když – obvykle na druhém stupni – přejdou z dyslektické třídy do běžné, nemění většinou učitele. Se spolužáky v „nové“ třídě se důvěrně znají, protože se setkávají nejen o přestávkách a na společných školách v přírodě, ale paralelní třídy jsou na mnohé předměty propojovány, dokonce i na jazyky. „Učitel si samozřejmě musí bezpodmínečně dělat dva typy příprav, musí mít připravena cvičení pro běžné děti i pro dyslektiky,“ říká Marie Zimová. „A v konverzaci běžné děti dyslektiky svým způsobem táhnou. Důležité ale je, že se nikdo nikomu nesměje, když mu to nejde. Vztah je jednoznačně vysvětlen – prostě dyslektici mají problémy s jazyky, nejsme všichni stejní a to je dobře, musíme se navzájem respektovat.“

Péče pro celou rodinu

V ředitelně sedí uplakaná maminka, které při vyprávění o problémech dyslektické dcerky v běžné škole stále znovu a znovu tečou slzy. Situace, která je tu prý na denním pořádku. Jedenáct dyslektických tříd v Ohradní je však naplněno „po okraj“, takže musí počkat, až bude nějaký dyslektik ze šestky přeřazen do běžné třídy.

Do Ohradní chodí děti z celé Prahy i nejbližšího okolí, pokud rodiče přijdou, když je v příslušné dyslektické třídě právě volné místo. „Přednost mají děti, které máme tady, to je takové jádro, a pak se dobírají děti, které k nám posílají pedagogicko-psychologické poradny,“ říká Marie Zimová.

Největší tlak je na šesté třídy, s přechodem na druhý stupeň se totiž projeví vážné problémy i u dyslektických dětí s vysokým IQ, které třeba měly na prvním stupni vstřícného pedagoga a dobře se držely. „Ovšem nabírat je v šesté třídě je už dost pozdě, čím dřív, tím lépe,“ zdůrazňuje Marie Zimová a dodává, jak nesmírně důležitá je spolupráce s rodiči. Výchovná poradkyně této ZŠ má všechny dyslektické děti v počítači, zachycuje podle údajů třídního učitele, zda a nakolik se dítě zlepšuje a s rodiči je neustále v kontaktu.

Rodiče žáků z Ohradní se školou opravdu komunikují, vazba se vytváří velmi rychle. Dítě ví, že škola i rodina jsou na jedné lodi, ví, že se rodiče dozvědí – nikoli ve zlém – třeba že už týden nebylo schopno přinést úkoly. „Naši péči velmi často potřebuje celá rodina,“ říká Marie Zimová. „Stává se, že jeden z rodičů nemůže pochopit, že to dítěti nejde tak jako kdysi jemu, druhý rodič dítě hájí, a vznikají rozkoly. Podle svých zkušeností dnes věřím, že dyslektické dítě – když se navíc přidruží třeba poruchy chování – může ,rozvrátit rodinu‘, takže často nejde jen o pomoc dítěti, ale skutečně celé rodině.“

Dalibor v Ohradní

Pro dyslektické třídy existují propracované metody – patrné jsou především na prvním stupni. A co ti starší?

Je nemyslitelné, abych jim psala na tabuli poznámky z výkladu,“ říká M. Zimová, která učí na druhém stupni biologii. „Poznámky musejí vymýšlet sami žáci, já je pouze koriguji. Např. když probíráme v biologii člověka játra, zeptám se – tak co si myslíte, že bychom si měli zapsat k jejich funkci? Žáci se hlásí, někdo řekne třeba i hloupost, ale jakmile to vzniká od nich, lépe si látku pamatují.

Tyto děti nejsou schopny sedět a poslouchat monotónní výklad, to za deset minut ,spí‘ nebo zlobí. Hodiny s nimi jsou zato opravdu živé. Vzhledem k tomu, že mívají zhoršenou také pravolevou orientaci, je pro ně umístění orgánů v těle člověka někdy docela oříšek. K správnému umístění jater nakonec dojdeme třeba s pomocí knížky, což je zase učí účelně pracovat s literaturou.“

O učitelích z Ohradní se dá říci, že „nouze naučila Dalibora housti“. Najdeme zde spoustu pomůcek, které si vymysleli a vyrobili sami. Matematiku v osmých třídách učili např. tak, že děti stavěly velké hrady z milimetrovýho papíru. Vyráběly například věž, ale tu si – protože to byl kužel nebo kvádr – musely propočítat, a tak se dostaly ke vzorcům...

„Takovéhle vyučování je baví,“ vypráví Marie Zimová. Mezitím změní několikrát činnost, protože i stříhají, lepí apod. Jejich hrady pak převzali učitelé výtvarné výchovy a v jejich hodinách si je děti vymalovaly a dozdobily. Těmto dětem prostě vyhovuje tvořivá, tzv. projektová práce – pořád jim musíme předkládat problémy, neustále je třeba je motivovat.“

Tomu, jak se učí v Ohradní, se dá určitě bez nadsázky říci škola hrou. Jan Amos by měl z této školy určitě radost. „Já myslím, že Komenský už vymyslel všechno za nás, my už nic zvláštního asi nevymyslíme, stačí, když ho budeme následovat,“ směje se M. Zimová.

Můj kamarád počítač

Místností, která je u žáků velice oblíbená, je počítačová pracovna. Děti tu pochopitelně (nebo možná naopak překvapivě) nehrají žádné počítačové hry, ale doplňují tvrdá y a měkká i. „Pro dyslektické děti jsme koupili speciální programy. Mohou si tak odzkoušet – vlastně oddrilovat – až 280 pojmů za hodinu, to by učitel ve třídě nikdy nemohl stihnout. Pracují svým vlastním tempem, počítač jim i vyhodnotí výsledky – je to nejmodernější technika, která je pochopitelně baví,“ vysvětluje Marie Zimová. „Máme samozřejmě i programy pro běžnou populaci pro různé předměty.“ Učitel je pochopitelně při výuce nezastupitelný, ale žáci mají možnost pak probranou látku ještě znovu „zažít“ na počítači.

Počítače však nevyužívají jen v rámci vyučování. Každé pondělí a středu je počítačová pracovna otevřena až do večera a kterékoli dítě má možnost tyto výukové programy využívat. „Když jsme učebnu otvírali, říkala jsem si, že tam nikdo nebude chodit, přece se děti nepřijdou dobrovolně učit. A vidíte, je zde pořád nabito, chodí malí i velcí, dyslektici i běžné děti, kdykoli mají čas. Není výjimkou, že dítě třeba řekne učiteli matematiky: mně to moc nejde, já přijdu odpoledne na počítač.“

Učitelé na pódiu a v keramické dílně

Pro děti s poruchami učení je velice důležité, aby se mohly odreagovat, vybít. Přestávky v Ohradní jsou proto opravdu rušné – žáci hrají stolní fotbal, hází míči na koše, které jsou po chodbách umístěny, menší děti skáčou na velkých míčích. Je zde rušno, ale nikoli „divoko“.

Škola však neutichá ani v odpoledních hodinách. Je plná dětí až do večera. V současnosti zde pracuje 38 zájmových kroužků, ve kterých je organizováno přes 400 dětí z celkových 520.

Divadelní kroužek proslul již zmíněným představením muzikálu Dracula, které při premiéře na Nuselské radnici shlédli i autoři a někteří představitelé Draculy. „Přicházeli jsme s despektem, a odcházíme s respektem,“ řekl tehdy očividně dojatý Karel Svoboda. Ale samozřejmě nejen divadlem živ je člověk. A tak se v Ohradní modeluje z keramické hlíny, úspěchy sbírá kroužek ragby, který je letos již podruhé pozván na utkání do Francie atd.

„Specifem asi je, že všech našich 38 kroužků vedou učitelé,“ říká Marie Zimová. „Považuji to za velice důležité, protože děti a učitelé se tak navzájem poznávají v úplně jiných situacích a na jiné parketě než při vyučování. A není výjimkou, že přijde učitelka a řekne – no, Martinovi sice nejde fyzika, ale podívejte se, jakého udělal v keramické dílně krásného kašpárka, a už je to o něčem jiném. Děti v těchto činnostech zažívají úspěch a i ony vidí učitele v jiné pozici než třeba při neoblíbené češtině.“

Kroužky jsou pro děti opravdu dostupné, rodiče platí kolem 150 Kč za pololetí. Nejdražší – 500 Kč za půl roku – je kroužek keramický, kde je nutno kupovat materiál. Jak je možné tak přijatelných cen dosáhnout? „Vypočítali jsme to tak, abychom zaplatili jenom učitele, škola z kroužků nemá ani korunu. Zato máme bohatou jinou hospodářskou činnost,“ usmívá se Marie Zimová. „Vaříme např. obědy pro firmy ze širokého okolí, sklepy jsme pronajali bramborárně na sklady, naše tělocvičny jsou v provozu i po odchodu dětí dlouho do noci. Za loňský rok jsme vydělali 2 400 000 Kč – proto si můžeme dovolit nakoupit na chodby třeba stolní fotbaly, nebo elektrické psací stroje pro nepovinný předmět základy administrativy.“

Pošli to dál

ZŠ Ohradní získala akreditaci MŠMT, takže učí ostatní zájemce, jak pracovat a zacházet s dětmi s vývojovými poruchami učení. Pokud se přihlásí větší skupina zájemců, vyjdou jí v Ohradní vstříc a přizpůsobí se jejím požadavkům. Jednotlivým zájemcům dali k dispozici vždy poslední pátek v měsíci.

Ve středu 17. května 2000 se uskuteční v ZŠ Ohradní další ročník prodejní výstavy pomůcek pro dyslektické děti, které se zúčastní asi 25 firem. Zároveň v tento den budou ve všech dyslektických třídách probíhat tzv. náslechy. Zájemcům – kterých se zatím přihlásilo asi 200 – bude ukázána hodina, pak děti převezmou jiní učitelé a odvedou je do jiných prostor. Učitelka příslušného předmětu mezitím provede asi dvacetiminutový rozbor hodiny, předvede pomůcky, které se jí osvědčily, apod. Poté bude následovat další hodina. Odpoledne se ještě budou konat semináře k problematice vývojových poruch učení.

O tom, že ZŠ Ohradní má co předávat, svědčí konkrétní výsledky práce této školy. V loňském roce zde ukončilo školní docházku 26 těžkých dyslektiků – z toho osm se jich dostalo na střední průmyslové školy, jeden na střední odbornou školu a 18 šlo na tříleté učební obory. „Děti za námi chodí, takže máme i zpětnou vazbu, jak si na středních školách vedou,“ říká Marie Zimová. „Mají problémy, samozřejmě, protože na středních školách již na ně moc ohled neberou, ale v podstatě se drží skvěle.“

Autorka je šéfredaktorkou časopisu Děti a my.