Malé příběhy o nepovedené integraci

Příběh první

Paní Olga je maminkou chlapce s Aspergerovým syndromem. Chlapci budeme říkat třeba David. Už když David chodil do školky, byly s ním problémy, byl divoký a neuznával autority, na druhou stranu už učitelky ve školce popisovaly, že je velmi inteligentní. V pěti letech uměl číst i jednoduché počty. Když měl David nastoupit do školy, nastalo velké dilema. Kam s ním? Po konzultaci s SPC, psycholožkou a učitelkami ze školky paní Olga zvolila běžnou ZŠ s asistentem. Domluvila si osobní schůzku s ředitelkou školy a byla příjemně překvapená. Paní ředitelka byla velmi milá a vstřícná, asistenta obstará a bude ráda, když chlapec bude chodit k nim do školy, třída bude mít jen 23 dětí, takže s asistentem by to měl zvládnout.

Paní Olga ještě p. ředitelce předala dokumentaci, lékařské a psychologické zprávy, aby se i třídní učitelka mohla seznámit s problematikou a věděla do čeho jde. Nastaly prázdniny a opět překvapení, tentokrát nemilé, volala p. učitelka, která měla Davida od září učit, přečetla si veškeré zprávy a naprosto nesouhlasí s tím, aby dítě chodilo k ní, sice p. ředitelka rozhodla, ale ona apeluje na maminku ať si to rozmyslí, nebude to dělat dobrotu. Takových telefonů, bylo nespočet, volala prakticky obden. Paní Olga uvažoval a o stížnosti na učitelku, nicméně, když se ji dostala do rukou petice rodičů, proti přijetí jejího dítěte, kterou učitelka sepsala, nicméně většina rodičů podepsala, pochopila, že tohle se nedá vyhrát a do téhle školy své dítě poslat nechce.

Příběh druhý

Další kluk se jmenuje Tomáš a maminka Jana. Tomáš je autista, stejně jako David i on chodil do běžné MŠ, měl velké štěstí na paní učitelky, které respektovaly jeho individualitu a uměly s ním pracovat, výhodou bylo i to, že na rozdíl od Davida byl spíš uzavřený, s dětmi nekomunikoval a byl "hodný". Nesnesl dětský pláč, ale ani smích, nejraději si hrál v koutku sám, ale přesto se paní učitelce podařilo udělat s ním kus práce a postupně jej i zapojovat do kolektivu. V šesti letech p. Jana vyřídila odklad školní docházky a rok na to řešila stejně jako paní Olga "kam s ním". Nedalo se říct, že by byl Tomáš dítě nadprůměrně inteligentní, ale taky ne opožděný a jeho tichá a klidná povaha byla taky argument pro integraci. P. Jana se rozhodla pro školu, která děti s autismem integruje, na prvním stupni v auti třídách o počtu pěti dětí, jedné paní učitelky a asistentky, na druhém stupni děti přecházejí do běžné třídy, nárok na asistenta mají i tam. Úžasné, tolik možností pro děti s handicapem, p. Jana byla nadšená. Bohužel ne dlouho. První šok byl striktní příkaz p. učitelky "nechte synovi napsat léky na soustředění", diskuse nebyla možná, jediný argument školy byl, berou je všichni autisti.

P. Jana odmítala, přesto byl na ni vyvíjen nátlak učitelkou, asistentkou a dokonce některými rodiči spolužáků. Jak můžou znát rodiče spolužáků lékařskou zprávu, která byla určena jen pro potřebu učitelky? Celková atmosféra školy nebyla dobrá, autisti mohli do školy chodit, ale striktně jim bylo zakazováno účastnit se hromadných akcí, velké problémy byly s družinou atd. Nakonec došlo k velmi zvláštní události, přestože Tomáš měl v únoru vyšetření z SPC, kde bylo doporučeno pokračovat ve škoní docházce na téhle škole a dojít k integraci, všichni i vedení školy byli tehdy pro, koncem května se p. Jana dozvěděla, že by měla od září hledat pro syna jinou školu. Oficiální důvod-Tomáš není schopen zvládat běžnou ZŠ (v únoru byl), neoficiální-není vhodné, aby se celá autitřída integrovala do jedné třídy na druhém stupni (měli si rozmyslet dřív), za druhé p. Jana často a nahlas poukazovala na věci, které se ji nelíbily. Samozřejmě poslední slovo má rodič, takže mezi čtyřma očima bylo p. Janě řečeno, že pokud dobrovolně školu nezmění, asistentka opět mezi čtyřma očima dostane příkaz, dítěti se nevěnovat, Tomáš si to ve třídě doslova jen odsedí. V září Tomáš nastoupil do speciální školy pro děti s kombinovanými vadami, je tam jediný s normálním intelektem…

Příběh třetí

Aby to bylo trošku vyvážené, tentokrát o rodičích. Mentálně postižený mladý muž, říkejme mu třeba Kamil, žije u rodičů a dochází do denního stacionáře. Dost ho to tam baví, pracuje v dílně, komunikuje s vrstevníky, má zájem učit se něčemu. Pracovníci stacionáře průběžně nabízejí různé aktivity a výukové programy pro postižené, které jsou buď zadarmo z peněz EU nebo za malý poplatek, který by Kamil uhradil ze svých peněz. Bohužel pokud rodiče jako opatrovníci nesvolí, nemá šanci. Při poslední nabídce, jednalo se o kurz práce na PC, už Kamil uvažoval o změně opatrovníka (pouze na tento jeden úkon), protože počítač miluje, strach z rodičů mu v tom, ale brání. Jediný argument rodičů je "je to pro něj škoda", což říkají i před ním.