Mě dceři pomohl s LMD psací stroj

Když jsem po třech letech základní školní docházky své dcery zjistila, že má patrně poruchu učení, byla jsem tím zaskočena stejně jako většina rodičů, kteří zjistí, že jejich dítě se bude muset potýkat s problémy. Přitom jsem se již při studiu na pedagogické fakultě a v prvních letech své praxe setkávala s různými problémy žáků s výukou. U svého vlastního dítěte odlišnosti člověk nevidí a možná si je ani nechce přiznat.

S dcerkou jsme každý den psali, četli, počítali, kreslili a vymýšleli, jak zdolat několikahlavou saň „Učení“. Po každém překonání problému sani jedna hlava upadla, ale dvě nové narostly. Nemohla jsem dopustit, aby dcera učitelky-elementaristky neuměla číst, psát a počítat. Uvědomila jsem si, že dceru vlastně doučuji a napravuji problémy v učení od samého počátku její školní docházky. Chvíli to trvá, než si člověk přizná pravý stav věci. Ale teprve po vnitřním přijetí poruchy jsem se uklidnila a začala hledat řešení. Samozřejmě jsem počítala s pomocí pedagogicko-psychologické poradny. V poradně dcerku vyšetřili a diagnostikovali LMD (lehkou mozkovou dysfunkci). Obdrželi jsme nález a doporučení o individuálním přístupu učitele k žákovi s touto poruchou. Na naší škole se ve většině případů nález z poradny zakládal jen do osobního listu žáka. Individuální přístup k mé dceři se promítnul do slovního hodnocení diktátů a pětiminutovek. Místo známky bylo například zapsáno, že se první polovina práce zdařila, byl uveden celkový počet chyb nebo chybějících slov a strana v učebnici, podle které měla dcera provést opravu.

Umíš to s dcerou, dáme ti i ostatní žáky s dysfunkcemi

Všechny kolegy ve škole zajímalo, jak si s LMD dcery poradím. V době před dvaceti lety škola totiž nedisponovala nápravnými pomůckami, nebyla v ní tzv. vyrovnávací třída. Speciální pedagog na naší škole ani v okolí nepůsobil. Nápravné pomůcky jsem si vyráběla sama, sama vymýšlela motivační pohádky a detektivní příběhy se záhadnými úkoly. Tvořila jsem nekonečné nápravné seriály. Tyto metody byly odborníky v pedagogicko-psychologické poradně shledány jako ty pravé a bylo mi dovoleno v nich pokračovat. Do poradny jsme již nemuseli docházet. Někteří moji kolegové začali posílat své vlastní děti na „doučování“ ke mně. Vlastně mi tím pomohli zajímat se o problematiku poruch učení ještě více. Mé svěřence náprava ve skupině těšila a předháněli se, kdo se v čem zlepšil. I když se děti při plnění úkolů bavily, doma se jim již pravidelně trénovat nechtělo, a úspěchy se tak dostavovaly pomaleji než u mé dcery.

Psací stroj i počítač - účinní pomocníci

Jako studentka pedagogiky jsem se zabývala výzkumem, jak pomoci dětem s elementárním čtením pomocí psaní na psacím stroji (počítače tehdy měli jen na vybraných školách a rodiče v práci). S velkým elánem jsem chtěla tuto metodu jako nápravu učení uvést do praxe na naší škole. Psaní na klávesnici totiž žákům čtení a psaní velmi zjednodušuje. Jde o srozumitelný převod textu z podoby tiskací opět do podoby tiskací a složitější převod do psací podoby písma se přesunuje na pozdější dobu, kdy jsou spoje v mozku zralejší, smysly vnímavější, dítě je schopno provést analýzu a syntézu. Pomoc v nápravě čtení a psaní je možná i v pozdější době, kdy dítě s poruchami učení zažívá při psaní na stroji úspěch s rychlým opisem slov a vět. Také diktáty jsou touto metodou snadnější, protože dítě má slova zafixovaná tak, jak je čte. Teprve po upevnění všech jevů je většinou žák schopen převést tiskací podobu slova do podoby psací.

Psací stroje nám před dvaceti lety na škole nechtěli půjčovat. Doma jsme však stroj při nápravě denně využívali a později pořídili dceři k Vánocům dětský psací stroj, který měl daleko lehčí odpor při úhozu na klávesy. Někteří kolegové na mé doporučení svým dětem doma zpřístupnili psací stroje, bez kontroly a dohledu si však děti jen hrály a občas stroj i poničily. Tak objevná metoda, kterou pro doučování využívaly v té době i některé poradny, na naší škole nezapustila v nápravách učení kořeny.

Nyní je již téměř v každé domácnosti počítač nebo notebook, které nahradily technicky zastaralý psací stroj. Při současných obvyklých metodách doučování jej mohou používat žáci i bez připojení na internet a dohled rodičů může být opravdu minimální. Jen na vypnutí korektury textu je třeba dát pozor, jinak je i prvňáčkovi jasné, kde má chybu. Žák může plnit úkoly, které mu jeho lektor zasílá a opravuje, aniž by se spolu museli vidět. Neznamená to ale, že je možné tímto způsobem nahradit osobní přístup a setkávání. Každé dítě má poruchu učení jinou a nápravná metoda má být každému ušita na míru. Rodiče musejí dobře zvažovat, co je pro jejich dítě nejlepší. Bez vzájemné spolupráce s dětským psychologem, rodinou žáka a jeho učitelem je totiž náprava, jak se ukázalo i na naší škole, málo efektivní. Pochvala rodičů a pohlazení po každém malém pokroku působí jako léčivý balzám na dětskou duši. Žádný počítač naše dítě totiž nemůže pohladit, obejmout a políbit.

Autorka je bývalá učitelka-elementaristka na 1. stupni základní školy.