Přidat názor k článku Náš příběh o pěstounské péči – 9. díl: Poprvé venku

Ahoj Mateří-douško, díky za milý článek. Připomněla jsi mi doby, kdy jsem byla s naším starším adoptovaným synem poprvé po jeho přijetí u své praktické lékařky a taky tam skoro zboural ordinaci. Pak paní doktorka usoudila, že by měl malou chvíli počkat v čekárně,což se mu vůbec nelíbilo, takže bez přestání bušil na dveře, co mu síly stačily a taky řval z plných plic. Čekárna byla samozřejmě plná. Doktorka mě docela povzbudila, nijak se nad tím nevzrušovala a řekla mi, ať to nechám plavat, že to bude dobrý. Každá návštěva úřadu byla taky slušná katastrofa. Dnes je z něj šikovný kluk, školu zvládá, akorát mu dodnes chybí ta posvátná bázeň z autorit, ve které my byli vychovaní. Někdy mu to docela závidím
Před pár dny jsme si přivezli druhého kloučka a skoro bych polemizovala s názorem odborníků, že na všech dětech z DD je patrná citová deprivace. Zatím na něm žádné viditelné příznaky neshledávám, dokonce i v noci spí krásně klidně a pěkně pohodlně rozvalený od rohu k rohu. Nejspíš to bude tím, že první rok života prožil s asi docela normální mámou a až pak šel do DD. Teprve teď začínám chápat, co to je prožívat normální, pěknou, obyčejnou mateřskou dovolenou, protože s prvním kloučkem jsem díky jeho ADHD a citové deprivaci fakt mívala docela záhul - i když dnes už na to docela ráda vzpomínám. Přeju vám s Anetkou všechno dobré a těším se na další zprávičky