Pane Bože, děkuju ti, že ji máme. Sociální pracovnici i Anetku.
Nastal první pracovní den po přivezení Anetky a my měli spoustu vyřizování: zaregistrovat u dětské lékařky, na úřady, dokoupit oblečení… Měla jsem trochu trému – co na to asi řeknou lidi? Oblékla jsem Anetku do nejlepších oblečků, posadila na golfáč a vyrazili jsme.
Užívala jsem si ten pocit. Konečně zase jedu s kočárkem. Tolik jsem se na to těšila. Moje nadšení bohužel vydrželo jen na konec naší ulice. Tam jsme potkali známou ze sídliště.
„Co to máš za velký mimino?“
(Nechápu, jak mohou být někteří lidé tak netaktní.)
„To je naše Anetka. V pátek jsme si jí přivezli z dětského domova. Budou jí čtyři roky.“
„No, vypadá nejmíň na pět,“ řekla známá.
Tebe potkat, nám byl čert dlužen, pomyslela jsem si a pokračovala v cestě k doktorce.
V čekárně už bylo pár lidí a dětí a Anetka se zde hned cítila jako doma. Vylezla na lavičky a lezla po čtyřech kolem celé čekárny. Kdo jí seděl v cestě, tomu si sedla na klín a zkoumavě si prohlížela vše, co jí připadalo zajímavé. Jedné paní korále, druhé zuby, dospívajícímu klukovi knoflík u kalhot. Potom si vzpomněla, že ona vlastně není Anetka, ale pejsek. Slezla na zem a svou „chůzi“ po čtyřech navíc doprovázela štěkáním.
Konečně na nás přišla řada. Anetka bez rozpaků vběhla do ordinace, napřáhla ručičky na sestřičku a řekla: „Atu.“ (To znamená: Vezmi mě do náruče.) Já se otočila na doktorku a požádala ji, aby si Anetku zaregistrovala, neboť jsme si ji právě přivezli z DD. Paní doktorka z Andi nespustila oči a pozorovala ji s otevřenou pusou. Anetka, když se nedočkala vzetí do náruče, pokračovala klidně ve hře na pejska a vlezla pod stůl. To ji hodně pobavilo, možná ji to připomínalo boudu, a když jsem ji chtěla vytáhnout, bránila se tak, že rukou strhla drátěný stojan s letáky. Ty se rozlétly po zemi.
Konečně doktorka prolomila trapné mlčení: „Ta vám dá ale hodně práce.“
Od doktorky jsem vycházela zpocená a psychicky na dně. Chtělo se mi brečet. A to nás ještě čekají ty úřady…
S obavami jsem vstupovala do úřední budovy a klepala na dveře naší sociální pracovnice.
„To je ale hezká holčička. Blondýnka. Ahoj Anetko. Podívej, tady jsou hračky,“ přivítala nás.
Vyplňování formulářů občas přerušila nadšenými poznámkami: „Podívejte, jakou má fantazii. Vidíte, jak ta její hra logicky navazuje? Ona si takhle dlouho vydrží hrát sama!“
To byl lék na mou duši. Pane Bože, děkuju ti, že ji máme. Sociální pracovnici i Anetku.
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.