Učení - mučení

Když nastoupil do první třídy starší syn Vítý, brala jsem jako samozřejmost připravovat se s ním na každý druhý den. Byli jsme starostliví rodiče a chtěli jsme mít vzorného žáčka. Kromě toho moje asistence u jeho školních příprav byla naprosto nezbytná, protože většinou nevěděl ani co má dělat, natož jak to má dělat.

Přečíst stránku ze slabikáře byl úkol na hodinu, o psaní ani nemluvím. Písmena i řádky se pletly jedno přes druhé. Kuriózní bylo, že náš Vítý (kromě jiných) zaměňoval písmena T a P. Takže v diktátu místo tyčka napsal pyčka a místo tenis ... to už si asi domyslíte.

Slovní úlohy z matematiky se pro nás staly noční můrou. Náš malý školáček se tak soustředil na to, aby přečetl zadání, že vůbec nevnímal, o čem to vlastně čte.

Když mi pak někdo řekl: "Já ani nevím, co se ten náš (ta naše) ve škole učí. Úkoly si píše sám (sama), já jen jednou za měsíc podepíšu žákovskou," upadala jsem do depresí a zoufalství.

A to byl teprve slabý odvar toho, co nás teprve mělo čekat s Toníkem.

Vítý bral obtíže statečně a problémy kompenzoval pílí a houževnatostí, zato Toníka udržet u učení je nadlidský výkon.

V praxi to vypadá asi takto:

"Toníku, nachystej si učení."

"Ale když teď bude v televizi Kobra 11."

"Hm, v televizi bude pořád něco, ale my se teď jdeme učit."

"Ale já mám hlad."

Jdu chystat svačinu.

"Jen to dodělám", volá mě Vítý. Potřebuje s něčím poradit. Sedám si k němu a pomáhám mu s úkolem. Po chvíli zjistím, že se Toník někam vytratil. Naštěstí ho už znám tak dobře, že vím, kde ho hledat. No ovšem, sedí v pokojíku a dívá se na televizi.

"Už máš nachystaný to učení?"

"Ne."

"Tak mazej!"

"Ale já mám hlad."

"A proč sis nesnědl tu svačinu?"

"Jakou?"

"Kterou jsem ti nachystala."

Po svačině...

...sedá konečně k učení.

"Co máte za úkol?"

Prohlíží si ruku. "Tady jsem si to napsal, ale už to tam není. Asi jsem si to umyl. Tak já zavolám Míšovi." Jde pro mobil.

V duchu si myslím: Tak nejen, že nás učení stojí tolik času, už i peníze.

Podruhé sedá k učení. Nalistuje stránku a přečte první větu.

"Chce se mi čůrat."

Potřetí sedá k učení. Podruhé přečte první větu.

"Tady v těch ponožkách se mi hrozně potí nohy."

Volá mě Vítý. Chce vyzkoušet z angličtiny.

Konečně se vrací manžel z práce. Sedá si k jednomu a já k druhému synovi. Tak, tak, že stihneme dodělat přípravu do školy do večerníčku.

A takhle "hezky" nám ta odpoledne ubíhají jedno po druhém. Kdyby se kdokoliv učil tak dlouho a usilovně, získal by za stejnou dobu minimálně doktorát, ale my se neustále pereme o každé správně přečtené písmeno, o každé správně napsané slovo.

Vyráběla jsem klukům speciální pomůcky, malovala názorné obrázky. Přečetla jsem pár knih o poruchách učení, navštívili jsme pedagogicko-psychologickou poradnu. Hledala jsem nějakou zázračnou metodu, jak těm našim školákům pomoci. Marně. Žádná zázračná neexistuje. Musí se to prostě vydržet a přežít.

Když jsme si na konci roku s manželem prohlíželi vysvědčení, na kterém zářily jedničky a dvojky, tak jsme si oddechli: To máme ale hezké vysvědčení. Zasloužili bychom si nějakou odměnu.