Náš příběh o pěstounské péči – 10. díl: Deník

Jako bychom vstoupili na nový kontinent, o kterém jsme sice něco četli a něco slyšeli, ale neměli jsme potuchy, co nás tam čeká.

To podivné tísnivé ticho, které se nám doma předtím chtělo zabydlet si rychle sbalilo kufřík a s poznámkou: "Však já se jednou vrátím...," se odplížilo někam k sousedům.

Cítila jsem se v nové roli docela dobře. Zase jsem byla potřebná a důležitá a s elánem jsem se pustila do objevování toho nového kontinentu. "Bílých míst" tu bylo opravdu hodně.

Anetka byla nepopsaný list. Skutečný Mauglí, kterého jsme právě našli v džungli, a který našemu světu rozumí pramálo.

A abych na tom novém kontinentu nebloudila sama, začala jsem se shánět po specialistech, kteří by nám tu neznámou krajinu pomohli prozkoumat.

Jeden z prvních odborníků, kterého jsme s Anetkou navštívili, byla psycholožka. Specialistka na děti v náhradní rodinné péči.

Jediné, co jsem chtěla vědět bylo, jestli Anetčino opoždění je způsobeno zanedbáním a deprivací, nebo jestli se nejedná spíše o mentální postižení. Odpověď jsme nedostali. Závěr v písemné zprávě psycholožky zněl: Určitá prognosa vývojových předpokladů je možná až po dlouhodobějším sledování.

Doporučení: Začít vést deník, záznamy z pozorování, zapisovat zvláštnosti, pokroky, setrvalé problémy atp.

Psát pokroky mi připadalo jako dobrý nápad. Když to člověk uvidí černé na bílém, může mít dobrý pocit. Hlavně aby se pokroky dostavily.

Druhý den jsem koupila sešit a na jeho obal napsala: ANETKA - 3 roky a 11 měsíců. Na prvním listu jsem začala s popisem stavu, ve kterém jsme si Anetku přebrali z DD:

1. Nosí plínky i přes den

Ví, k čemu slouží nočník, ale my ještě nepoznáme, kterým ze zvuků nám oznamuje, že chce čůrat.

2. Slovní zásoba - 7 smysluplných slov: teta, toto, jo, neci, papa, totojé? (co to je?), hajee (univerzální slovo používané všude tam, kde se nehodí předchozích šest)

Mimo to používá Anetka celou škálu zvuků, a to jen s minimálními přestávkami. Bez ohledu na to, je-li sama nebo s někým. Má to jednu výhodu. Když se mi Anetka ztratí z dohledu, vím celkem přesně, ve které části domu nebo zahrady se právě nachází.

Jako přijímač je Anetka o něco zdatnější. Rozumí jednoduchým pokynům. Pojď sem. Sedni si. Oblékneme se. Pojď si umýt ručičky...

Horší je, když se jí na něco zeptáme. I když je to úplně jednoduchá otázka, na kterou stačí odpovědět buď "Jo" nebo "Neci", Anetka je z toho úplně bezradná. Chápe, že po ní něco chceme, ale vůbec neví co.

3. Jednotvárné pohyby

S jazýčkem vystrčeným z pusinky by vydržela do omrzení bouchat zády o gauč, nebo se v leže převalovat ze strany na stranu.

4. Chůze o široké bázi

Tento výraz jsem četla v Anetčiných "papírech" ještě dříve, než jsme jí poprvé viděli. A popravdě řečeno, nevěděla jsem, co si pod tím představit.

Poznali jsme to, až když jsme vzali Anetku poprvé na procházku. Představte si dítě 1,5 roku staré, které se právě naučilo chodit. Ručky roztažené od těla chytajíce rovnováhu, každý krůček jinak dlouhý...

Dojít do obchodu, který máme od domu téměř na dohled (když jsem přidala do kroku, zvládla jsem to sama za tři minuty), to byl pro Anetku úkol na ? hodiny.

Tři krůčky, klopýtne a padá. Další tři krůčky, ohne se pro kamínek. Tři krůčky, další kamínek. Krůček, hodí kamínky do kanálu. Deset krůčků...bác. Dalších deset. Bohužel na opačnou stranu...

Na delší trasy jsme museli pořídit kočárek.

5. Nevnímá bolest

Nikdy neplakala, když si ublížila. A že těch pádů bylo... Neplakala ani když spadla ze druhého schodu rovnou na hlavu. Ani když si nasypala kuličky do boty (aniž bychom o tom věděli) a potom v těch botách šla na procházku.

Ona prostě nevnímala bolest. Že se asi NĚCO děje zjistila, až když uviděla můj vyjevený výraz.

Přeochotně se nechávala vyšetřit od všech doktorů, které jsme navštívili, a byla celá blažená, že právě teď je středem zájmu. Klidně by se nechala vyšetřit i od doktora Frankensteina.

6. Odešla by s kýmkoli (i sama)

Spontánně se chytá za ruku kohokoli, koho venku potkáme. Sladce se na něj usmívá a s výrazem: "Jsem jenom tvoje," je připravená odejít s ním až na kraj světa...a nebo aspoň tam, kde by potkali někoho dalšího...

7. Moc jí a nekouše

Anetka sní neuvěřitelné množství jídla. Zatímco našim klukům (10 a 12 let) stačí na snídani každému jeden rohlík, Anetka sní dva na první snídani, kolem půl šesté (je to ranní ptáče a budí se se slovy Papa, papa). Druhé snídaně se dožaduje, když vidí, že snídají kluci, a když ti odejdou do školy a já konečně zasednu ke stolu, abych také posnídala, stojí Anetka u stolu vedle mě, zoufalýma očima pozoruje každé sousto, které mizí v mých ústech a nevěří, že tohle papání už opravdu není pro ni.

Radši se otočím a dívám se na druhou stranu. Tam na mě pro změnu zírá druhý pár prosebných očí. Tentokrát psích. (Skutečně "pohodová" snídaně.)

Po řádné porci oběda Anetka vždy musí zkontrolovat obsah hrnců, jestli v nich něco zbylo i napotom. Pro případ, že by se přece jen něco zvrtlo, nechává si poslední sousto pěkně v pusince. Je to její jistota, která jí zůstává až do dalšího jídla.

Zajímavé je, že vůbec nekouše. Cokoli se ocitne v pusince, putuje velkou rychlostí přímo do žaludku. Mám podezření, že vůbec kousat neumí.

8. Bojí se našeho auta

Od té doby, co jsme měli Anetku půjčenou na víkend a potom jí museli odvézt zpět do DD, má Anetka panickou hrůzu z našeho auta. Obchází ho obloukem. Pokud jsou dveře auta otevřené, prchá a nedej Bože, abychom museli někam jet. To naše, jinak stále pozitivně naladěné dítě, propadá záchvatu zoufalství a v té chvíli by bylo jistě jednodušší nasoukat chobotnici do síťovky, než Anetku do auta.

Pane jo. To jsem se nějak rozepsala. Jestli to takhle půjde dál, budu muset brzy zajít pro další sešit.

Tak už budu končit. Ale do příště si dáme dva domácí úkoly:

1. naučit se kousat

2. naučit se smrkat