„Kde je Pepík?“

„Toníku, přece to tak nenecháme. Nemůžeme přece Pepíka nechat v děcáku,“ řekla jsem pětiletému synovi, sotva jsme vyšli před školku.

Vezmeme si ho k nám! Shodli jsme se společně.

Pepík byl Toníkův spolužák, kterého jsem si všimla už dávno. Kdysi bílé tričko, tak krátké, že Pepíkovi z něho lezl pupík i záda. Na školkové besídce jsem z něho nemohla spustit oči. Ne kvůli tričku, ale kvůli nepřekonatelnému výkonu. Takové herecké a taneční nadání jsem ještě u žádného dítěte ve školce neviděla.

Ale co s ním teď bude? Nesmíme ztrácet čas. Nákup počká. Jdeme na úřad!

Považovala jsem to za znamení z hůry. Dítě z domova – to byl vždycky můj sen. Vybavilo se mi, jak jsem žadonila na rodičích, aby mi přivezli sourozence z domova. Tenkrát to neprošlo...

Cestou jsem přemýšlela, co na to asi řekne můj manžel a spoléhala jsem na to, že s tím bude určitě souhlasit, když ho postavíme před hotovou věc.

Rozhovor se sociální pracovnicí na úřadě mě ovšem stáhnul z nebe zpátky na pevnou zem. Pepík má další čtyři sourozence, které bychom si museli vzít všechny, aby se netrhala sourozenecká skupina, ale ani tak nemáme žádnou šanci, protože matka má o děti zájem a chce je co nejdříve získat zpět. Navíc nejsme registrovaní žadatelé, takže to vůbec nepřipadá v úvahu.

Nemínila jsem to ale vzdát tak lehce. Náhoda tomu chtěla, že jsem po pár dnech potkala Pepíkovu maminku. Chvíli jsem se rozmýšlela, ale věděla jsem, že mám právě příležitost, která už se nemusí opakovat. Přistoupila jsem k ní a zvažujíce každé slovo jsem promluvila: „Paní Čížková, chtěla jsem vám nabídnout...Jak teď Pepík nemůže chodit do školky...víte, kdyby jste chtěla, mohl by bydlet u nás. Měla byste to za ním blízko...“

Tak a bylo to venku. A naštěstí se neurazila. Ale bohužel ani nepřijala můj návrh. Prý to zvládnou.

Bylo mi to líto. A nejvíc mi bylo líto Pepíka. Bylo mi jasné, že s tím, co má před sebou, jeho výjimečný talent vyšumí do prázdna (a možná, že to bude ta nejmenší nespravedlnost, která ho v životě čeká).

Od té doby už uplynul nějaký čas. Z Pepíka je už docela velký kluk. Občas ho potkám a jednou jsem se s ním dokonce dala do řeči. Pěkně jsme si popovídali, ale ze školky už si mě ani Toníka nepamatoval.

To všechno se ale muselo stát, aby naše počínání a uvažování nabralo určitý směr. Abychom si srovnali, jak s tím časem, který nám byl svěřen, naložíme.

A dnes, po několika letech, máme to, co jsme chtěli. O co jsme začali usilovat a po čem jsme začali toužit. Stali se z nás náhradní rodiče – začátečníci. A přesto, že stojíme vlastně na začátku, mám pocit, že jsme už přece kus cesty ušli.

Tak jestli chcete, můžete jít s námi.