Naivita může být i fajn

Mám doma dvě adopčata, přišly k nám, když jim bylo 2,5 a 3,5 roku. Jsme normální rodina, máme se rádi, ale nebýt určité mojí i manželovy naivity, možná bychom rodina nikdy nebyli. Požádali jsme o adopci, nechtěli jsme miminko, neměli jsme žádný zvláštní požadavek na etnikum, žádnou rodinu s adopťaty jsme neznali, po žádných informacích jsme se nepídili, prostě jsme do toho šli naivně a po hlavě. A dnes, po několika letech musím říct, že i naivita se někdy vyplatí. My, totálně bez informací, jsme nikdy nepřemýšleli nad tím, jak to dopadne, prostě jsme požádali o děti a čekali, koho k nám osud přinese. Dočkali jsme se za 15 měsíců od podání žádnosti a přišly k nám děti, u kterých sami s manželem pochybujeme, jak je možné, že se nenarodily nám, když jsou nám tak podobné. Známí, plni katastrofických informací z okolí a z webů, dítě pořád řešili, pořád to odkládali, a protože žádali o úplné miminko, čekali několik let, ve kterých je pochybnosti (a co geny, jak to dopadne, nejspíš špatně, atd.) málem utrápily. Oni do určité míry pochybují dodnes (jejich dítě je úplně normální dítě, ale holt se jim nenarodilo, tak co kdyby to špatně dopadlo), my si děti užíváme. Naivita není hloupost a trocha naivity někdy neškodí.