Dominiko, mám dotaz...

... zaujalo mě, že pracuješ přímo v DD a máš tedy zkušensoti z první ruky. Jednu dobu jsem se dost věnovala tzv. "romské tematice" a vím, že tam v řadě případů pomoc rodinám zabírá (alespoň v místech, kde existuje např. dobrá romská poradkyně, socální pracovník, právní poradna, streetworker... apod.) a když to jen trochu jde, mají děti radší u sebe v rodině - a v děcáku je více "bílých", jak píšeš.

Ale chtěla jsem se zeptat na něco jiného: Proč jsou děti z děcáku jaksi automaticky tak nesamostatné, když jako mladí dospělí z DD vyjdou? Nebo se to jen tak paušálně tvrdí a není to tak...? Často se v té souvislosti uvádí, že nepoznali rodinu a co to znamená postarat se o sebe... atd.

Ale nějak mi nejde do hlavy, proč by to v DD nemohlo fungovat tak, aby se děti (podobně jako v rodině) naučily to, co v životě potřebují? Tedy např. uklízet po sobě, starat se o své věci, připravit si jídlo, zacházet s penězi, myslet trochu do budoucna... atd.? Prostě přípravu na to, aby v 18 letech nestáli na ulici s tím že "nevědí která bije".

Je mi jasné, že to nikdy nebude jako v rodině, nebude to tak indivuální, osobní, láskyplné... - ale když tohle pominu, tak prostě ty praktické dovednosti se přece mohou naučit, ne? POdobně jako třeba ve škole...? Vždyť ten děcák má snad i nějaké výchovné/vzdělávací "poslání", ne?

V citové oblasti určité deficity asi mít budou, protože ty vztahy v rodině nefungovaly a v děcáku to holt přes všechnu péči není "ono". Proč by ale nutně musely mít deficity v oblasti praktického života, jak se často uvádí???

Možná si to představuji zkresleně, něco mi uchází...(?), kdyžtak se omlouvám. Jen mi to už déle vrtá hlavou a zajímala by mě odpověď z první ruky. Díky!
M.